Středa 4. dubna 1883

Šest pouličních kluků v hloučku, hlavy téměř u sebe. Jen po pas.
Nejstarší má tak dvanáct let a ten nejmenší šest. Ten největší, viděný téměř zezadu, drží hnízdo a ostatní se dívají v různých přirozených pózách. Šestá je čtyřletá dívčinka, viděná zezadu, s hlavou zdviženou a rukama zkříženýma za zády.
Podle popisu to zní obyčejně, ale ve skutečnosti tvoří ty hlavy dohromady cosi neobyčejně zajímavého.
[Na okraji: Gabriel mi píše dvanáctistránkový dopis a posílá vzorky tureckých látek, o které jsem ho před dvěma měsíci žádala.] Večer jdeme na soirée k paní Hochonové, přítelkyni maršálky, která nás nechala pozvat. Je k nám opravdu milá a maršál taky, a ta malá, od níž se po celý večer téměř neoddělujeme. Generál Fleury a jeho žena.
Paní Lemairová. Mnoho umělců. Cabanel, jehož už znám, a Francesqui, jemuž mě představují a jenž, předem připraven Canrobertovými, je naprosto dokonalý. Cabanel a on mluví o medaili… za pastel. Já bych raději malou zmínku, ale za malbu… Každopádně to vše je velmi dobré.
Massenet hrál na klavír a de Granier zpívala.