Čtvrtek 22. února 1883

Ten roztomilý architekt se dostaví hned zrána. Zůstali jsme při tomto: zeptal se, kdy bude hodina perspektivy — a já nemohla odpovědět jinak než vyjádřením naděje, že jeho bratr k nám brzy přijde. Ti Bastienové mě baví — a přivádím architekta k zuřivosti tím, že hořce kritizuji poslední akvarel velkého Julese. Prostě si dovolím dělat legraci z toho velkého umělce — a s jistou zlomyslností.
Není dost milý — vím dobře, že je tu Stéphanie, to jest Ofélie — ale na tom nezáleží! Je líto, že nelze o těchto věcech mluvit s architektem.
Ten druhý maluje Ofélii podle Stéphanieiny podoby — a nepropustí ji do příštího roku, neboť obraz je na příští rok. Nebude ji již vodit, ponechá si ji pro obraz. To je houževnatost lstivého venkovana...
Ostatně ho obdivuji přece a proto...
Hlava nejmenšího z chlapců je celá namalována.
Hraji Chopina na klavíru a Rossiniho na harfě, zcela sama v ateliéru.
Je krásné měsíční světlo — velké okno ateliéru ukazuje nebe velmi jasné, modré, nádherné. Myslím na své Svaté ženy — a jsem tak nadšena způsobem, jakým se obraz rýsuje, že mám šílený strach, aby ho někdo jiný neudělal dříve... To ruší hluboký klid večera.
Existují rozkoše mimo vše ostatní — dnes večer jsem velmi šťastna; právě jsem přečetla Hamleta v angličtině a kolébám se v hudbě Ambroise Thomase.
Jsou dramata věčně dojemná, nesmrtelné typy... Ofélie... Bledá a blonďatá. To uchvacuje srdce. Ofélie. Člověk by si přál prožít nešťastnou lásku... Ne.
Ofélie, květiny, smrt.
Květiny a smrt. To je krásné. Musí existovat vzorce pro takové snění jako je toto dnešní večer — veškerá poezie procházející myslí by se neměla ztrácet, ale slévat v dílo... To by byl tento deník... Ne, je příliš dlouhý. Ach! Kdyby Bůh dovolil, abych udělala svůj obraz — ten pravý, ten velký. Letos to bude opět jen... jakási studie. Inspirována Bastienem? Bože můj — ano i ne; pouze jeho malba tak připomíná přírodu, že kdo ji věrně kopíruje, je odsouzen jí podobat.
Hlavy jsou živé — není to krásná malba jako Carolus, ale malba přece. Je to maso, je to kůže... lidská — žije, dýchá.
Není tu ani šikovnost ani dotyk — je to sama příroda — a to je vznešené.