Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 19. února 1883

Ale spěchám prohlásit velkou zcela novou pravdu — právě jsem ji objevila za přispění svých bližních... Bližních — v životě nic takového! Snad se jimi jednou stanu jejich zásluhou, ale mezitím jsem ještě o cosi lepší. Nuže tato pravda: Spravedlnost neexistuje! Ach! Hle, říkám hloupost. Je zvláštní, jak pero mění myšlenky — jakou přesnost a jakou pravdivost bychom mu chtěli vdechnout...
Ale na tom nezáleží — chci říct, že špatná víra je nejohavnější a nejodpornější neřest! Ach! Buďme spravedliví! Mimo spravedlnost není nic. Spravedlnost obsahuje všechny ctnosti a kdybychom byli spravedliví, byli bychom dokonale šťastni.
Aplikujte to, rozšiřte na vše — mimo Spravedlnost je vše falešné, černé a hrozné; bez ní není možný žádný systém, žádné štěstí pro lidský rod... Ach! Proč nás Bůh tak stvořil, Bože můj. Proč jsme mladí — a proč se pak měníme, abychom pohoršovali jiné mladé!
Zajisté tušíte, že tento výkřik srdce má osobní příčinu... Julian je špinavý Žid — říkali mi to dobře — a já jsem se tvrdošíjně rozhodla pokládat ho nejen za vynikajícího člověka, ale i za přítele. Ale přítel, na tom nezáleží (?). Není ani spravedlivý. Hle. Slíbil mi, že dostane do nějakého Kroužku pastel a snad ještě jiný obraz — ten, který považoval za dost dobrý, aby mi radil poslat ho na Salon. Pokud jde o pastel, je velmi dobrý — to je známé. Před patnácti dny jsem mu tento slib připomněla. A přitom poslední výstava před Salonem se otevírá zítra.
Pospíším si mu poslat tento lístek:
„Drahý pane, přicházím vám tisíckrát poděkovat — díky vám bude můj pastel a ještě jiný obraz vystaven v Kroužku xxx.
Jste opravdu dobrý, když chcete se o někoho zajímat.
Vaše oddaná a vděčná, Marie Baschkirtseff."
Nyní. Nyní — hle vše. Je možné, že je to proto, že již nechodím do jeho ateliéru? Nemohu věřit v tak nízké city... A pak uprostřed tohoto rozhořčení podivná spokojenost, velmi sladká rozkoš — neboť obklopující zákeřnosti (v mých očích) vyzdvihují nadřazenost. Jsem dobrá, jsem velkorysá a jsem spravedlivá. To dojímá k slzám!
Je to nepředstavitelné! Před třemi lety prosadil na Salon první plátno, které bylo velmi špatné — a nyní, kdy začínám být něčím, nechtěl dát do Kroužku ten pastel, jenž je skutečně velmi dobrý a jejž on sám — jenž jistě není lehkovážný — musel prohlásit za věc prvního řádu!
A ta studie hlavy a druhý obraz by mi tam přinesly čest... Možná proto — na Salonu se na pastely neohlíží a namalovaná hlava by prošla nepovšimnuta také, ačkoli dost dobrá! Jenže to bylo přesně to, co bylo potřeba pro malou výstavu... Víte — dělám-li špatně, obviňuji jen samu sebe a pak — o to hůře; ale mít tam dva rámy, jež by mi přinesly čest, a říkat, že je to proto, že!!
Ostatně sny nikdy neklámou — čekala jsem nějaký zármutek. Tak tedy přišel — tím lépe, vím alespoň, o co jde.
Ne! To je příliš! Ten člověk má tu drzost říkat mi, že za dva roky nedělám nic a že to, co jsem dělala dříve, bylo lepší!! Nikdo se takhle neposmívá lidem. Ale ostatně mi můžete věřit, že jsem slepá, pokud jde o vlastní věc. Nuže hle důkaz, že mám pravdu! Odváží se říkat — slyšíte — odváží se říkat, že slečna Delsarteová kreslí lépe než Breslauová!! To je k vyskočení z okna. Delsarteová je slečna, jež od dvanácti let kreslí uhlem profily, z nichž některé byly velmi dobré — a to je vše. A Breslauová je umělkyně! Bože můj, raději bych ji snižovala — ale to není možné. Breslauová je umělkyně již nyní.