Středa 14. února 1883

Nenastydnu-li, budu mít štěstí.
Dnes jsem měla velkou zimu — přes pěkné slunce.
Saint-Amand přišel na oběd. Zdá se mi, že ho obtěžují všechny ty hanebnosti, jež se o nás šíří — museli mu říkat, že je hezky se svými Ruskami... Nikdo mi nic neřekl, ale dala bych za to ruku do ohně... Ostatně to je nenapravitelné... Sama vím — kdyby přišli říct: ti lidé mají v minulosti strašlivou skvrnu... Oni nebo ona... Jak se ubránit dojmu? Jak vědět? Proč by to nebyla pravda? Nanejvýš by se možná nevěřilo, že se špatně chovám — u toho, kdo mě zná léta; ale proč nevěřit, že matka nebo teta spáchaly zločin, jenž zůstal nepotrestán nebo nedostatečně prokázán? Přiznávám, že by takové podezření otřáslo mými nejžhavějšími sympatiemi a přinutilo mě prchat od nejdražších přátel... Neboť je to hrozné, věřte mi.
A Bůh to nechává být. Je to nenapravitelné — a jsem tím postříkána... Ale konečně! Děti skutečného zločince, jež tím trpí... To není vždy spravedlivé. Zatímco já — jejíž rodiče nespáchali jiný zločin než to, že se narodili blbí!!
A nechme to — bylo to řečeno, opakuje se to, je to venku, je to hotovo, [Zamazaná slova: ustáleno].
Je to navždy — až do smrti — a nic, nic, nic nemůže smazat tuto hanebnou nespravedlnost!
A čím bych byla zářivější, slavnější, šťastnější, tím více se to bude opakovat... Kdybych se provdala za velkovévodu, říkali by to ještě více!...
Je to věčné, je to navždy jako... Když stojím tváří v tvář takovým hrůzám, zdá se mi, že jsem přeháněla, vymýšlela, snila — a že to není možné.