Úterý 30. ledna 1883

Nevím jaký závan větru projde... Znovu ožívám, nalezla jsem obraz... Myslím, že nelze dlouho zůstat pod tíhou takových trápení — cítíme se utěšeni prostě proto, že jsme byli zdrceni, a já jsem mladá a myslím na krásné malby, ten můj proslulý obraz mě znovu popadl, nemohu se dočkat příštího léta, abych ho malovala... Bude krásný, bude krásný, bude krásný.
Ale zatím ten, co jsem dnes nalezla — to moc není.
Ale konečně, je to nespravedlivé! Proč ty bídné klepy s Bastienem-Lepagem! Je to skutečně nesmyslné.
Vždyť konečně, nikdy nebyla řeč ani o lásce, ani o manželství — to je šílenství! Ještě mi chybělo, aby mi přisuzovali úmysl vdát se za malíře! Ale to je absurdní! A myslím, že slyším, jak se to vypráví. Jsem bohatá, svéhlavá, umělkyně, dělám si co chci, jsem nadšena Bastienovým talentem. Nu tedy!
Vidím, co to je — to vše je proto, že jsem neprojevila dost úcty a lásky dobrému Bohu...
Ale včera večer jsem učinila pokání — když je vše černé, vše špinavé, vše nepřátelské, musí se modlit nebo zemřít... Říká se, že nemáme dbát na to, co se o nás říká... Kdybychom jen mohli! Já... to je tak daleko, že bych se chtěla schovat do nějaké díry, neodvažuji se ani vyjít, ani vidět kohokoliv... Nakonec to začíná být chorobné... Tak jdu se modlit; uprostřed všech těch malých hanebností by člověk bez tohoto... nadpřirozeného... útočiště zešílel... Vykládám si také karty... Hle spojení vět, které mi tam nahoře bude připsáno k tíži... Ale je to pravda! Ach! Bože můj, mám jen Vás — a chtěla bych věřit, že mám trápení proto, že jsem vinna před Vámi, ale myslím, že jste začal Vy...
To musí být velký hřích oslovovat Boha takhle...
Ale stejně mi nezabrání ho prosit — a to je vše, co potřebuji, neboť nevěřím, že by se obtěžoval posílat mi nějakou útěchu.
Modlím se bez naděje — abych občerstvila duši a volala k Božství plnému spravedlnosti a dobroty od všech těchto malicherných ohavností —
Kdyby se Bůh nestaral o naše malé bídoty, nebyl by už Bohem — vědátorský Bůh by se mi zdál zcela zbytečný.
„Je-li nebe prázdné, neurážíme nikoho, slyší-li nás někdo, nechť se nad námi smiluje."
Tak ať se tedy nade mnou smiluje — ať tato pronásledování přestanou — ať se mi i ty nejmenší věci nepřeklápějí proti mně...
Ach! Jak bych si přála mít důvod děkovat Bohu... Bylo by to tak dobré... Marně to říkám... Potřebuji v to věřit... Šťastní i sužovaní, kteří ještě doufají, věří... Den, kdy se přestane věřit... to musí být hrozné.
Jsou lidé dost šťastní a lhostejní, kteří to popírají... Upřímně? Já bych nedokázala. Ti, kteří to popírají, lžou — nevědí o tom nic — a já raději věřím v něco, co mi dává naději na nečekané útěchy, než ve strašlivé nicotno... Co by se s námi stalo, kdybychom neměli [Zamazaná slova: tento nejvyšší] útulek? Kleknout si večer, žalovat, modlit se a doufat v lepší budoucnost... Věřit, že přání mohou ovlivňovat události... Ale to je skoro...

Poznámky

Pozn. překl.: Citát z básně Alfreda de Musseta „L'Espoir en Dieu" (Naděje v Boha, 1838).