Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 16. prosince 1882

Ach! Je toho mnoho, co říci. V ateliéru je již týden malá dívčina jménem slečna Feurgard, důvěrná přítelkyně Breslau, které jsem kdysi řekla, že Breslau o mně mluví zle. Ujistila mě, že to není pravda, a vyřídila náš rozhovor Breslau, která jí pak pověděla toto. Jsou to bezpochyby klepy — ale přesto poslouchejte. Cartwright se tedy jednoho dne zeptala Soutza, zdali se náš sňatek uskuteční (zdá se, že ho ohlašoval jako jistý), a Soutzo jí na to řekl o mně věci tak hanebné, že je nelze opakovat. Dáma to pověděla Breslau, která mě znajíc vyskočila s výkřikem, že je to hanebnost. Nakonec mi ta malá Feurgard včera říká, že kdyby byl ten pán prostě pomlouval, bylo by to ještě nic — ale že řekl ty nejhorší hrůzy a že považuje za svou povinnost mi říci, abych ho...
[Listy 75 a 76 vytrhány z rukopisu — chybějící stránky v původním zápisníku]
Sarah Bernhardtová je božská, obdivuhodná, skvělá, nesrovnatelná, nádherná. Nuže, to je přirozené, není-liž pravda, když si člověk právě vyměnil dojmy.
Co jen říkaly nesmyslů — černých nesmyslů!...
Pozvedala jsem oči k nebi v tmě landau, ba ani jsem se nehádala — protože se již nehádám, pokud nejde o mou pověst nebo o můj život. Už dlouho vedu válku se Soutzo a on stále přichází. Lidé se domnívají, že dělám, co chci. Suďte sami: říkám vám, že mě pokládají za tříleté dítě, neodporují mi, aby mě nezarmoutily, a dělají si po svém potají, přičemž všem vykládají, že jsem slepě poslouchána. Je to póza — nebo zákeřnost — nebo hloupost.
Vím já? Co je nejjasnější — ten Soutzo mě velmi vážně zkompromitoval. Mám veškeré štěstí. Už mě to nerozčiluje; spíše se usmívám s resignací a lítostí. Nakonec je to až komické. A připadám si sama sobě jako rozkošná oběť houfy ohavných hloupostí.
Slečně Feurgard je třiadvacet let a vypadá nejvýše na devatenáct — je velmi zajímavá, nadaná, inteligentní. Otec jí zemřel před rokem, žije s matkou a dvěma malými sestrami, z nichž jedna má patnáct let a slibuje skutečný talent. Má chování malé matky rodiny. Bydlí hodinu od Paříže — chudé, sympatické, zajímavé.
Ráda bych mohla zaplatit, aby ta malá mohla přijít pracovat do ateliéru — ale bude třeba najít důmyslný způsob; jsou to povahy statečné a hrdé, jimž se těžko prokazuje laskavost.
Na schodech jsem potkala Juliana, který se cítil povinen opakovat mi to, co říkává, způsobem, jenž by podlomil, co mi z odvahy ještě zbývalo. Člověk by řekl, že chce přivést k rozumu namyšlenou, slepou a pýchou pomatenou ješitku. Jako bych se považovala za mocnější než Bůh... Že mi toho neřekne víc... Přesto se mi zdá, že musí vědět, co si o sobě myslím, a místo aby mě zabořoval až po obočí do té bláti, kde se dusím, bylo by možná lepší trochu mě podpořit. Ničemu tomu nerozumím — možná mu říkají, že se pokládám za větší génius než Rembrandt, a jelikož by to bylo mou zkázou, snaží se mě přivést k rozumu. Věřím mu v nejlepší víře a říká, že nikdo se o můj úspěch nezajímá více než on.
A hned nato hrozné věty: „Dejte pozor — pokud se necháte strhnout k malování obrazů namísto hloupě pracovat, je po vás! Jste ztracena a myslím dokonce, že se z toho již nevzpamatujete! Ostatní jsou jen pochlebovači!"
Konečně se zdá, že věří, jako by bylo třicet tisíc mužů, kteří by mě prohlásili Velázquezem, a že tomu věřím — a snaží se mě vyvést z omylu. Bylo by to výborné, kdybych měla sebemenší pýchu — ale zničená, jak jsem, nedokáži vám říci, jaký to ve mně vyvolává účinek. Nevím, kde jsem, ani co dělám. Dívám se na své malby a ničemu nerozumím. Cituje mi mé studie a pokusy jako definitivně zpackané výsledky, jako důležité obrazy, na které jsem spoléhala a jež se nevydařily. Co to vlastně znamená? Zdá se mu to nejneobyčejnější šílenství, že chci pro Salon namalovat portrét — vystavovala jsem před dvěma lety a od té doby jsem dle slov svých nejkrutějších nepřátel udělala jistý pokrok. Tak proč? Mám mozek tak ohromený vším tím, že již nevím nic, nerozumím ničemu — leda jedné věci... Totiž že jsem bezpochyby blázen a že kreslím křesla nebo krokodýly místo lidských rysů, a že mi to z charity neříkají.