❦
Neděle 3. prosince 1882
Dimanche 3 décembre 1882
Sněží. Celý tento měsíc bude příšerně temný — chtěla bych být na jihu. Ale to je nemožné.
Il neige. Tout ce mois-ci va être horriblement noir, je voudrais bien être dans le midi. Mais c’est impossible.
Měla jsem tu hloupost prozradit to přání před Dinou... A rodina již mluví o cestování, což mě od toho ihned odradí.
J’ai la bêtise de laisser échapper ce souhait devant Dina... Et ma famille parle déjà de voyager, ce qui m’en dégoûte aussitôt.
U nich je to zájem o nemoc — přesto, že jsem přibrala — a hlavně štěstí váleti se neustále v Monaku. A právě ty ohledy, které je okouzlují, mě odpuzují.
Chez eux c’est cette préoccupation de maladie malgré que je sois devenue ronde et surtout le bonheur de se prélasser tout le temps à Monaco. Et ces mêmes considérations qui les charment me répugnent.
Zase cestovat, zase ztráta času, zabydlování... Co já vím. Předem to páchne únavou k pláči a jsem z toho tak rozhořčena, jako kdybych cítila, že budu muset odjet...
Encore voyager, encore perte de temps, installations... Que sais-je. Cela sent par avance une lassitude à pleurer et j’en suis exaspérée comme si je sentais que je serai obligée de partir...
Tihle lidé jsou nesnesitelní a přes mou vůli si při jejich poslechu vždy vzpomenu na rozhovory z „Románu u doručovatelky“1. Mohu s nimi mluvit jen tvrdým tónem, jenž právem šokuje cizince, kdykoli mi to unikne — a včera se tatínek dal do křiku, rozhněván mým pohrdavým a tvrdým způsobem mluvit s mámou a tetou. Ale protože nepřipouštím, aby někdo zvyšoval hlas, když ke mně mluví, řekla jsem mu to s okouzlujícím klidem.
Ces gens-là sont insupportables et malgré moi je songe toujours aux conversations du « Roman chez la postière » en les écoutant. Je ne puis leur parler que sur un ton dur qui choque à bon droit les étrangers quand cela m’échappe, et hier mon père s’est mis à crier contre moi exaspéré par ma façon méprisante et dure de parler à maman et à ma tante. Mais comme je n’admets pas qu’on élève la voix en me parlant je le lui dis avec un calme ravissant.
Zbožňuji se, když zaujmu tento klidný a mírný výraz, abych někoho usadila. Tu vstal od stolu. Ta představa, že na mě lze křičet — ani jsem se pořádně nezlobila, tak mi to přišlo šílené.
Je m’adore quand je prends cet air tranquille et doux pour rappeler les gens à l’ordre. Alors il est sorti de table. Cette idée de croire qu’on peut crier après moi, je ne m’en suis même pas fâchée tellement cela m’a paru fou.
Jestliže vypadám tvrdě, je to proto, že se nezajímám o nic jiného než o tuto ješitnou starost — práci. Ten klid, kterého si Julian všímá, je pouhá odtažitost a zaujatost. Nezbývá nic než šílená touha dospět... Jen abych se jako obvykle po cestě nerozptýlila.
Si j’ai l’air dur c’est que je ne suis plus à rien sauf à cette vaniteuse préoccupation de travail. Ce calme que signale Julian n’est que du détachement et de la préoccupation. Il n’y a plus rien que le désir insensé d’arriver... Pourvu que selon l’habitude je ne m’éparpille pas en route.
Breslau namalovala portrét své sestry v plenéru. Ah, Bože můj, dej mi sílu dělat jen studie — vždyť se všichni shodují, že se musím stát mistryní řemesla, pak může člověk dělat, co chce. Tak dobře uvažuji a nemám sílu... Ostatně že Breslau mi přiznává zásluhy... To je neurčité a pak... Když člověk řemeslo ovládá, vše, co dělá, je dobré nebo přibližně — zatímco v mých rukou teď... Co je to šest měsíců — nemohu vydržet šest měsíců celých vše, co by mě bavilo malovat, a dělat jen studie a neztratit čas? Soustavné úsilí, a pak...
Breslau a fait le portrait de sa sœur, en plein air. Ah ! mon Dieu donnez-moi la force de ne faire que des études puisque leur avis à tous est qu’il faut que je me rende maîtresse du métier, on fait ensuite ce qu’on veut. Je raisonne si bien et je n’ai pas la force... Enfin que Breslau me rend justice... C’est vague et puis... Quand on sait bien son métier tout ce qu’on fait est bien ou à peu près, tandis qu’entre mes mains actuellement... Qu’est-ce que c’est que six mois, ne pourrai-je patienter six mois entiers tout ce qui m’amuserait à peindre et ne faire que des études et ne pas perdre de temps. La continuité de l’effort, et puis après...
Poznámky
Mariin „Roman chez la postière“ je patrně komická scénka Henryho Monniera Le Roman chez la portière (Román u domovnice, 1855), zesměšňující řeči v domovnické lóži. ↩