Neděle 3. prosince 1882

Sněží. Celý tento měsíc bude příšerně temný — chtěla bych být na jihu. Ale to je nemožné.
Mám tu hloupou slabost pustit toto přání před Dinou... A rodina již mluví o cestování, což mě od toho ihned odradí.
U nich je to zájem o nemoc — přesto, že jsem přibrala — a hlavně štěstí váleti se neustále v Monaku. A právě ty ohledy, které je okouzlují, mě odpuzují.
Zase cestovat, zase ztráta času, nastěhovávání... Co já vím. Předem to páchne únavou k pláči a jsem z toho tak rozhořčena, jako kdybych cítila, že budu muset odjet...
Tihle lidé jsou nesnesitelní a přes mou vůli si při jejich poslechu vždy vzpomenu na rozhovory z „Románu u doručovatelky". Mohu s nimi mluvit jen tvrdým tónem, jenž právem šokuje cizince, kdykoli mi to unikne — a včera se tatínek dal do křiku, rozhněván mým pohrdavým a tvrdým způsobem [slova začerněna] mluvit s mámou a tetou. [Slova začerněna] zvyšovat hlas, když ke mně mluví — a povídám mu to s okouzlujícím klidem.
Zbožňuji se, když zaujmu tento klidný a mírný výraz, abych přivolala lidi k pořádku. Tu vstal od stolu. Ta představa, že na mě lze křičet — ani jsem se pořádně nezlobila, tak mi to přišlo šílené.
Jestliže vypadám tvrdě, je to proto, že se nezajímám o nic jiného než o tuto ješitnou starost — práci. Ten klid, který si Julian všímá, je pouhá odtažitost a zaujatost. Nezbývá nic než šílená touha dospět... Jen abych jako obvykle nezabloudila po cestě.
Breslau namalovala portrét své sestry v plenéru. Ah, Bože můj, dejte mi sílu dělat jen studie — vždyť všichni se shodují, že se musím stát mistryní řemesla, pak může člověk dělat, co chce. Tak dobře uvažuji a nemám sílu... Ostatně [slovo začerněno] Breslau mi přiznává zásluhy... To je neurčité a pak... Když člověk řemeslo ovládá, vše, co dělá, je dobré nebo přibližně — zatímco v mých rukou teď... Co je to šest měsíců — nemohu vydržet šest [slovo začerněno] celých měsíců vše, co by mě bavilo malovat, a dělat jen studie a neztratit čas? Soustavné úsilí, a pak...

Poznámky

Le Roman chez la postière (Román u doručovatelky): populární román (1876) Hectora Malota, satirizující provinční měšťáckou sentimentalitu a čtenářské návyky nižších středních vrstev. Mariino odvolání na něj je břitké: při poslechu své rodiny si vybavuje rozhovory, které tento román parodoval.