Středa 8. listopadu 1882

Zešílím! Zbývají mi pouhé čtyři měsíce do Salonu... Připravila jsem se na to? Potřebovala bych šest měsíců, abych se vzpamatovala!
Nikdo nechápe, do jakého stavu mě to uvádí. Je z toho člověk doslova bez sebe! A nikdo tu to nechápe! Tito lidé jsou odporní, nejsou z mého světa. Jsou na sto tisíc mil vzdáleni od tušení, co by to mohlo být — láska k umění nebo prostě ctižádost!
Je z toho hlava k prasknutí. Myslí si, že žiji, že existuji! Že to takhle může pokračovat. Zdá se jim přirozené, že jsem se ještě nezabila; myslí si, že se musím bavit — a ta myšlenka mě naplňuje nevýslovnou zuřivostí. Oh, už sem nikdy nepřijedu. Nikdy, nikdy, neztratím ani jediný den. Ah, jaká to lekce! Co je zač [slova začerněna] ten, kdo by mohl nahradit intelektuální rozkoše, o které se ochuzuji, který Pomar zaslouží...
Oh, nikdy, nikdy, nikdy.
Že křičím, to není proto, že bych neuspěla — vskutku nelze říct, že jsem propadla, spíš naopak... Jenže můj život je tam, tady zešílím.
A pak, ó bláhová, imbecilní, hloupá a nevědomá, domýšlivá a pitomá — jsem tím vším, protože bych přece dobře měla vědět, že Pomara nikdy nenajdete hledáním, to se stane samo od sebe; ale nebudu-li pracovat, zbyde mi jen zemřít — a k cíli se dopracujete jen neustálou a soustavnou prací. Nevím, co to říkám.
Šly jsme se omluvit paní a slečně Mollerovým, které bydlí u gubernátora; ten přišel hned do salonu a je prý inteligentní. Pak jsme navštívily pana a paní Abazaovy — Abaza je bývalý milionář, jehož dům v Poltavě se velmi podobá paláci. Nechybí tu ani carrara mramor a obraz Ajvazovského.
Večer v divadle, amatérské představení, sál plný, sedíme ve dvou lóžích. Paní Abazaová a slečna Mollerová nás přijdou navštívit a pak [slova začerněna] v kuloárech — takový je zvyk; já proto, abych vypadala dobře, protože loni mě v divadle viděli v cestovních šatech a velmi ošklivou. Je tu kdekdo i nikdo.
A pak.

Poznámky

Ivan Ajvazovský (1817–1900): velký rusko-arménský malíř mořských krajin, nejproslulejší ruský umělec své doby. Jeho mořské scenérie se těšily nesmírné oblibě a hojně je sbírala provinční šlechta; vlastnit jednu z nich bylo znakem bohatství a kulturních aspirací.