Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 29. října 1882

Dnes je křest malého Paula, kterého pokřtí jako Konstantina — neboť kmotr bude tatínek a kmotra já. Pozvalo se několik lidí a nikdo nechyběl. Alexandr a jeho žena — Kapitan — Kateřina — Garnitský, který je milý člověk Poltavy — paní a slečna Möllerová, neteř gubernátora, jenž je vdovec a u nějž ona dělá paní domu — Lihopoj a Michka — a konečně oba Kotchoubeyové.
Do pěti hodin si nechávám neodolatelné černé šaty — a na obřad v šest hodin ve velkém salónu si oblékám neméně neodolatelné bílé šaty z jemné hladké vlny, s rukávy po lokty a odhaleným krkem — avšak ne příliš.
Připadám si velmi hezká. Malý křičí velmi silně — ale pohled musel být hezký — kněz celý ve zlatě — mnoho svící. Hned potom se v témže salónu prostírá velký stůl — a během té půlhodiny se hovoří v čínském salónu.
Starší je velmi plachý — a mladšímu sotva jedenadvacet let — říkám to proto, abych řekla, že je třeba je přimět k hovoru — a to je únavné.
Večeřím mezi mladším a Michkou — a naproti Lihopojovi, který mě požírá očima. Michka mi říká, že je velmi zamilován — a že budu-li jen trochu koketní — bude mě sledovat — on, Lihopoj — až do Paříže... A že mě to přece musí bavit...
Pije se na zdraví malého — kmotry a kmotra — pak tatínka a maminky — pak prarodičů — pak každého po řadě — a pokaždé všichni vstávají blahopřát osobě, na níž se pije — líbají ji, je-li to na místě — toho vznikají procházky a přípitkování do nekonečna. Pope také večeří.
Garnitský hraje duchaplného, zmítá se... A já si tiše ze všech dělám legraci se svým sousedem, který není hloupý — pečlivě dbajíc na to, abych se chovala jako princezna přihlížející venkovské svatbě — a hovořila s ním jako s asi jediným tvorem svého druhu [Přeškrtnuto: přítomným]. Ubohý Viktor sedí mezi Dinou a slečnou Möllerovou, velice milou. Ale Dina... Víte, co vždy říkám — ale zde v Rusku, po dvou měsících v Poltavě, kde ji rodiče obdivují, stala se docela neslušnou — a slovo není příliš silné. Je to především toileta z operety — rukávy zdůrazňující mohutnost paží — poprsí rýsované, vystavené, nabízené — poprsí téměř ohromující — korzet z červeného sametu krajně nízký — takže bílá části živůtku zpočátku navodí dojem, že celý trup je nahý... A to by ještě nic nebylo — ale k tomu okázalost, kroucení boky, pěsti na bocích, způsob, jak se postavit před muže — a pohledy plné drzosti, neslušnosti, hrubosti...
Postoj, který koneckonců napovídá vše — a ještě víc...
Je positivně bláznivá.
Člověk je skutečně stísněn — mě to budí touhu odejít nebo schovati hlavu za záclonu.
Zvláště, že nejsem jediná, kdo to vidí — tatínek, Paul a dokonce Michka přicházejí mi to říci v méně nebo více ostrých výrazech — zdá se, že Kotchoubeyovi a ostatní o tom hovořili velmi udiveni — řeknu-li tak málo. Paul se ocitl uprostřed těchto rozhovorů... Ale ona věří, že působí neodolatelným, omamným, okouzlujícím dojmem... A k tomu s dobráckými vzezřeními a úmyslnými naivitami, které jsou ve výsledku hrůzy. I Garnitský — zkrátka všichni říkají chocking — k velké radosti Alexandrově, který podbízí zlovůli. Nevím, co si myslí — musí skutečně být hloupá — u stolu najednou: „Nuže — já piji na zdraví prince Viktora Kotchoubeyho!" To způsobilo jedno z nejpikantnějších mlčení.
Po všech těch přípitcích a po tom dosti špatném večeru po kulinářské stránce se sestavuje rodinný kvadril — tatínek, maminka, Paul a jeho žena — já a Basil Kotchoubey — Kapitan a slečna Möllerová. Ti dva nešťastní Pomarovi museli vidět, že jsem hezká — ano, věřím — ostatně Basil je docela milý — tančíme spolu ještě — tančí se kolečko — bez formality.
Ale kolem jedenácté hodiny se muži odloučí a začne se pít — tady je to vždy tak, zvláště při křtu — pokouší se opít pope, který zůstává velmi rozumný a sám si prohlíží všechny ostatní. Jsem velmi milá na Michku — a ne dost milá na Lihopoje, na nějž jsem zcela zapomněla — a teď mě to mrzí — neboť ten ubohý chlapec nechtěl nic jiného než hovořit — zatímco Pomarovi, Paul, tatínek a Garnitský pili jako houby v čínském salónu, jehož dveře se zavřely. Je to legrační, že? Čas od času z toho vyšel jeden — trochu omráčený — pak si pro něj přišli — a opouštěl dámy bez velkého zármutku. Prý se to tu takto dělá. Jedno — mohlo se to dělat jinak. Ale tatínek a Paul jsou v nadšení z těchto dvou důstojníků — a pro jejich zalíbení si vzájemně tykají — Paul se dojme — vyznává Lihopojovi — a rozplývá se v slzách, prohlašuje, že je nejšťastnějším člověkem na světě.
Co se týče prince Viktora — přichází zahájit se mnou a Michkou velmi dlouhý rozhovor o Tatarech, o vysoké civilizaci a o Kozácích — jemuž nikdo z nás příliš nerozumí.
[Začerněná slova: Jsem trochu uklidněna a není to už chvíle] zdobit se, aby odešli pít s tatínkem a Paulem do vedlejšího pokoje. A pak mluvit s opilým mužem je ponižující — ačkoli chování obou hrdinů je dokonalé přesto. Celkem vzato je to teprve druhá návštěva a ještě den křtu — kdy je člověk ve vzduchu — nebo se pozve pope — zkrátka kde člověk je... Ve své vesnici... U nich by to neproběhlo jinak — neboť přece jen je třeba zvát místní typy. Kapitan je legendární... Říkám to ze strachu [Začerněná slova: aby jste si o nás] nemysleli, že nejsme šik — jsme velmi šik... tady... Zkrátka [Začerněná slova: dělám dva návrhy] že jsme tam jako oni — [Začerněná slova: Jsem] hodná princezna — a Basil a já si trochu děláme legraci z těchto dobrých lidí. Již jsem to řekla — opravdu mám nevídané potíže psát dnes večer.
Nelze dát dohromady dvě slova.

Poznámky

Parrains — doslova kmotr a kmotra; zde je kmotrem tatínek a kmotrou Marie. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „chocking" (správně „shocking") — šokující, pohoršující. Marie cituje anglické slovo, které se tehdy používalo v ruské společnosti jako výraz nevole. ↩
Pozn. překl.: „À la bonne franquette" — francouzský idiom: prostě, bez okolků, bez obřadnosti. ↩
Quadrille de famille — společenský čtverylkový tanec předváděný rodinnými skupinami. ↩
Braves gens — dobří, počestní lidé (s nádechem mírné blahosklonnosti). ↩