Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 27. října 1882

Je šedivo po včerejším krásném slunci — a rozdrážděná tím, že nepracuji, navrhuji jet do Poltavy. Máma, Paul a já potkáváme cestou princeznu a Dinu, které se odtamtud vracejí — a Dina se tam s námi vrací.
V hotelu najdeme Michku a Lihopoye a Garnitského a jdeme do divadla. Kus, který ještě víc potvrzuje mé názory na ruské divadlo... Divadlo a romány jsou vždy víceméně odrazem skutečného života — nuže, neskládám své zemi poklony. Je to naivně hrubé — a zároveň...
Líbají se na ústa — jako by to bylo zcela přirozené — a děje se to mezi milenci nebo mužem a ženou... Pak se líbají na krk, na tváře atd. — a obecenstvo nic neříká — zdá se jim to přirozené. A situace, které by se jinde vypískaly... Slečny z lepší společnosti, sympatické dívky z kusu, dávají facky mladým mužům, kteří jim vyznávají lásku a u nichž mají podezření, že milují jen jejich věno. Zkrátka... Kdyby se to vše odehrávalo ve světě kurtizán nebo ve fantastických říších či v Offenbachově antice — s průvodem vší obvyklé veselosti a šílenosti — budiž — ale ukazují nám měšťany, statkáře, lidi jako vy a já — a je to vážné... Člověk neví, co říci. Dnes večer je to malá divoška — naivka — která zbožňuje muže stejně ženatého jako zralého, zkaženého a duchaplného (v kusu) — a pokaždé, když jsou sami — a to se děje každou chvíli — líbají se vášnivě, naivka, aniž by cokoli tušila, a on pro zábavu — pak večer přijde chvíle, kdy pán couvne a naivka mu říká: „Proč se mi vyhýbáš — na co myslíš — jsem přece živá bytost — má krev vře“ atd. atd. Zkrátka... Přenocuje u mladíka, který ji miluje, a vrací se říci starci a jeho ženě — neboť ten má mladou a hezkou ženu —, že za všechno může on, starý svůdník, neboť jí tak rozrušil smysly, že musela... mluvit s někým... a že se ten mladík naskytl... On si ji vezme — a se slovy „má snoubenko“ jí vtiskne na ústa tak prudký polibek, že bude mít zítra modřinu okolo celých úst, to je jisté. Je to hrubé — ale celkem to není nemravné — zprotiví vám to lásku a vůbec nic neprobouzí. A pak to bylo legrační — sedíme v přízemní lóži nalevo a naši kavalíři v první řadě — zatímco se ti chudáci herci lopotí, dorozumíváme se posunky — a o přestávkách hovoříme v salonku lóže. Jsem hezká — a všichni, kdo mě vidí, odcházejí a opakují to. Prý jsem pěkně zkrásněla — a Garnitsky shledává, že se úplně podobám paní Miloradovitchové, která byla jak známo slavnou krasavicí — zejména zde.
Prý se malí Pomarovi vrátili — Gritz Miloradovitch je tu — a je ještě jeden mladík Popoff, velmi bohatý. Říká se, že je hezký...
To by dávalo neurčitou naději na setkání s několika lidmi — jinak jsem už byla smířená s tím, že se vrátím, aniž bych kohokoli viděla — a s radostí — neboť když převáží umění, chci, aby mě nechali na pokoji — a převáží často... Zkrátka — teď bych se vdala jen pohádkově — jinak to nestojí za to. A pak na kráse mi málo záleží — nikdo se mi nezalíbí — nikoho milovat nebudu. Zvykla jsem si myslet na velkého Cassagnaca — je jen on — a ať jsem v divadle, na plese — nečitelné za krásného měsíčního světla — nebo v kočáře uprostřed ruských polí — vždy si ho tu představuji — téměř nikdy se neponořím do sebe, aniž by byl se mnou — a sním-li, vždy s ním. A on to ani netuší. Uznejte, že jsem romantická, čistá, milá — a zasloužila bych si... Ale proč se v románech mluví o utrpení, o chřadnutí, o šílenstvích — jsem tak klidná — žiji s tím a nestěžuji si.
Je to proto, že to není láska — nebo proto, že cítím, že k ní dospěji...

Poznámky

Pozn. překl.: Cocottes — dámy z polosvěta; vydržované ženy pochybné ctnosti. ↩
Pozn. překl.: V originále „à bouche que veux-tu“ — doslova: „k ústům jak chceš“ — francouzský idiom pro vášnivé, nenasytné líbání. ↩
Pozn. překl.: „Baignoire“ — v divadle přízemní lóže v úrovni orchestru; doslova „vana“. ↩