Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 28. září 1882

Kreslím svou Magdalenu, zatímco Tony přichází vybírat předměty z mého psacího stolu pro portrét. Jeho systém, jeho umění je k vzteku — to není umění. Naučí vás dobře řemeslu — ale jinak je jeho vliv rozkladný — proto ho poslouchám jen v tom, co se týká věcí žákovských. Ani on nenaučí malířskému řemeslu. Jeho pasta je suchá, bledá a slabá — a když přijde říct, že až budu mít studii v plném proudu, ukáže mi štětcem do čerstvé pasty, jak se to dělá... Ale ne! To by mě okamžitě zničilo — třeba jen strachem z toho dělat jako on.
Jinak ho vždy budu konzultovat — i Juliana.
Říkám mu, že již nechci malovat svůj obraz, neboť se necítím na síly — shledává to velmi moudré, tím spíše, že místo abych se k tomu připravovala studiemi [Začerněná slova: velmi rozumnými], chodila jsem dělat tajné studie na Grande Jatte.
Obává se, že by mi ta nesmírná námaha nedala výsledky, jaké jsem mohla snít. Chce, abych se soustředila a dělala studie doma — kusy, do nichž vložím vše, co budu moci.
A já mu odpovídám, že by to k ničemu nevedlo — neumím malovat — čím více se snažím, tím je to sušší, tím papírovitější, tím řidší. A co se obrazu týče, velmi se mýlí, věří-li, že ho udělám lépe za několik měsíců — co se kresby, pózy, kompozice týče, to nikdy nebude jiné než v tomto okamžiku — obraz je hotový — co se malby týče, potřeba je tu jen jisté cítění a to se nenaučí — pokud jde o vytvoření krásného kusu malby, nikdy toho nebudu schopna — takže vzdát se toho nyní a doufat, že to lépe udělám pak, tolik jako říct, vzdávám se navždy tohoto hrozného umění, které mučí — [Začerněná slova: to mu neříkám, protože bych vypadala, jak vypadám vycházejíc z toho, co] říká o záměru namalovat obraz. Ale vyjadřuji mu své odrazení — a on říká, že je to výborné, že sám taková zoufalství zažil, že je viděl u jiných, že to dokazuje atd. atd. Koneckonců s ním nesouhlasím — nemohu-li tento obraz namalovat, zvládnu ještě méně portrét nebo prostou hlavu, neboť tam je vše v provedení — ještě méně jakékoli moderní téma. Bez tématu, bez výrazu.
Dělej studie, nauč se malovat. Ale vždyť toho nikdy nebudu schopna!
Breslauová po [uplynutí] tří let malovala tak, že ji tentýž orléanista povzbuzoval k vystavování — bylo to v roce 1879. Cituje mi všechna známá jména, která prý potřebovala sedm, osm, deset, patnáct let... Mně je to jedno.
Hle — skoro čtyři roky... Koneckonců po tolika letech jsem na místě, kde byla Breslauová v roce 1880 — na svém druhém Salonu, kde ji umístili ve vnější galerii — to, čemu Wolff říkal Márnice.
A Bastien tehdy řekl, že v jejím portrétu není nic — jen v malém obraze umístěném ve stejné Márnici bylo možná něco.
Tedy to nebylo příliš silné. Nuže — matematicky jsem na stejném místě. Netoužím jít rychleji než ona. Ale nemyslím, že jsem tak silná jako ona — to jest, nic o tom nevím — ona v tento čas ještě neriskovala plenéry. Stále říkám totéž. Jsem zoufalá... Zahrála bych ráda nějakou tragickou roli — jakousi improvizaci — cítím se na výšině uprostřed sněhové pustiny — vše je bílé, vše je prázdné, vše je studené.
Uvědomit si to — to je hrozné! Tady mě přivedlo pět let práce — a není to ničí vina... Kdyby šlo o to... trápit se jako já, abych dosáhla cíle, bylo by to příliš snadné. Tony vždy opakuje, že jsem obdivuhodně nadaná, že mám mimořádné vlohy — ale že nemám dost soustavnosti v práci a že se nervuji tím, jak chci jít rychleji, než je možné. Ale ne — vždyť maluji čtyři roky. A... A není již co říct...
Nikdo není vinen tím, že jsem génius postižený neschopností.
Uvidím Juliana... Ostatně bude mého názoru — ne abych mu byla po chuti, ale protože jsem přesvědčivá — když se pustím do dokazování, je to s takovým ohněm, že se lidé přikloní ke mně — a já jsem tím tak chycena, neboť velmi často bych chtěla být ujištěna.
Tony... Tři roky mě ujišťuje — ale budu-li pokračovat... Vidím okamžik, kdy mi řekne, že mám pravdu a že by bylo lépe dělat něco jiného. A kdo by pak namaloval hlavu!
Koneckonců zkusím ten obraz udělat — a pokud to nevyjde, raději pokazím toto než cokoli jiného... V portrétu, v obraze závislém na provedení mě nic nezachrání — zatímco tam... Opravdu musím trvat na svém — neboť koneckonců orléanista, který mi dává rady, říká, že vzdám-li se, bude zbaven velké starosti. Protože je to dobytek! Copak mi neradil udělat to v ateliéru opisováním exteriérových studií — to jest ředit kapky vína v kbelících vody. To je jeho malba, to je jeho umění — proto jsou jeho obrazy bledé, správné a nudné až k... Jít se dát portrétovat od Amélie...