Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 22. září 1882

Včera jsem odnesla rybáře Tonymu — není to špatné, ale to je vše; shledává, že je to [Přeškrtnuto: originální,] velmi dobře komponováno, že výraz tváře je velmi dobrý, že je to dobré plátno. Ale barva je řídká, okraje jsou suché, dobrák není obklopený vzduchem — tyto poznámky jsou od Tonyho a ode mě: to jsem věděla. Pak mluvím o svých pokrocích, o své práci a mám nedobrovolnou chybu vyjádřit své odrazení, malou důvěru, kterou v sobě buduji... Dnes jsem pózovala a ten hlupák mi říká, že mluvil o mně s Julianem — o mých pokusech, o mých ambicích.
Koneckonců ho včera dojalo, jak mi je líto sebe, a s Julianem společně shledali, že udělám dobře, budu-li dělat jen jednoduché atelierové studie — že obtíže plenéru jsou nad mé současné síly a že mě odrazují. Říká mi to s takovou opatrností, že velmi těžko nezaplači. Myslím, že se domnívá, že jsem zoufalá z toho, že se mi nezdařil stařec, na jehož úspěch mi Julian dovolil doufat — a chce mi ušetřit to, co pokládá za zoufalství.
Vždy mi opakoval, že nikdo nejde rychleji, že jde mi to velmi dobře — a hodně se smál mým přáním jít rychleji než příroda. Ještě včera říkal, že jsem obdivuhodně nadaná, že stačí pokračovat — a hle, všechno jsem pokazila svými šílenými nářky včera a svým konsternovaným postojem dnes — nebudu již věřit povzbuzením, ukázala jsem se příliš nešťastnou, než aby to nebylo z lítosti.
A pak... Koneckonců rána je zasazena — plenér mě odrazuje svými obtížemi. Potřebuji jednoduché atelierové studie, říkali. Tedy můj obraz... Ani jsem se neodvážila o tom mluvit — je to jako by vzduch se stával olovem a táhl mi kůži tváře k zemi — a oheň v paži...
Protože si stěžuji — protože jsem měla tu hloupost dát nahlédnout do velikosti svých ambicí — tito dva muži nemohou než mi dávat rozumné rady, vidíce, že pro mě není ani hra ani kratochvíle... A že z toho zoufám. Jako dva poctiví lékaři mi tedy předepisují energický lék.
Ze všeho toho vyplývá, že nejsem schopna namalovat figuru... Obraz — neboť atelierová studie vždy projde, zatímco... Neměla jsem se ukazovat zasaženou, jako bych stavěla šílené naděje na starce... Pravdu mi již neřeknou — a pak... Breslauová.
Breslauová má přede mnou dva a půl roku náskok. Co to dokazuje? Nic — neboť před dvěma lety byla silnější než já dnes — a dokonce před třemi lety. Maluje šest a půl roku, já rovné čtyři roky. Kresbu nepočítám ani u ní, ani u sebe.
Tedy pokud v roce 1884 nedosáhnu toho, čeho dosáhla ona loni, jsem jí méněcenná. To nepotřebuji čekat, abych to věděla.
Hle — brzy bude pět let, co pracuji. A hle — rok, co trpím mučednictvím. Krutá utrpení, ujišťuji vás — ztratit dobré mínění o sobě samé, důvěru, odvahu, naději. Pracovat jen s hrůzným přesvědčením, že to nikam nevede. A to ochrne. A nic mě nemůže pozvednout, leda dobré plátno... A to je nemožné v této mravní zkáze...
Jestliže sama připouštím, že Breslauová má přede mnou dva a půl roku náskok...
Ano, já přesto snila o tom ji předehnat... I když je těžké být nadanější než ona...
Zázraky a výjimečné jevy jsou vzácné — říká se dokonce, že jich téměř není. Koneckonců vše, o co prosím, je jít jako ona — tedy je to rok 1881, kdy triumfovala — mám tedy čas do roku 1884... neboť v roce 1881 malovala pět let a tři měsíce — [Začerněná slova: zatímco já budu mít] pět let a devět měsíců malování. (Počítám vždy od května kvůli Salonu.)
Koneckonců je jen jedna věc, kterou je třeba vzít v úvahu. Ta, že jsem nedokázala udělat svého starce dobře — že jsem měla to štěstí narazit na originální, zajímavý, umělecký námět a nedokázala jsem z něj nic udělat. To je to monstrum.
Zrak mi právě padl na plátno obrazu... Jsem bez sil, vše je skončeno — zničení celé bytosti... A ani řečnictví k vyjádření tohoto zděšení, které mi bere sílu fyzicky držet pero... Nyní omluvy — pršelo a vždy jsem byla přerušena uprostřed provedení části — to je pravda... Neměla jsem předkládat toto plátno, které jsem ještě nepokládala za hodné k předložení — ale pršelo a chtěla jsem radu, nemohouc pracovat. Tak, vidíce tuto neschopnost, říká, že plenér je pro mě příliš obtížný... A zítra se vrátím na Grande Jatte a s energií — zuřivostí zoufalství — začnu znovu.
Včera jsme večeřeli ve Viroflay u markýzy de Lambertye. Měl přijít Carolus — ale počasí bylo tak špatné, že nepřišel nikdo.
A kdo byl chycen — vždy nešťastná já. Paní de Lambertye je ta vdova Charonnetová, desetinásobná milionářka, která si vzala markýze před pěti lety. Ale hned v den sňatku odjel manžel na svůj zámek, který si byl nechal vykoupit zpět, řka své ženě: má drahá přítelkyně, provdali jsme svá jmění, ne svá srdce. Celkem vzato to není tak podlé — koneckonců jí dal titul, po němž toužila, a ona vykoupila statky a dala prostředky na jejich údržbu... Něco za něco. A pánův výpočet je docela dobrý — neboť dáma nemá žádnou možnost zneuctít manžela vzhledem ke své ošklivosti, tloušťce a vulgárnímu chování. Ale prý snila o skutečném manželu — a její stará matka si stěžuje každému, kdo chce poslouchat, že markýz nechtěl plnit manželské povinnosti vůči své hipopotámové dceři. Její hippo má nejméně 18 palců [ve věku].