❦
Středa 5. července 1882
Můj hněv se utišil a máma včera vyšla ze svého pokoje před Saint-Amandem. Byla na čtyřiadvacet hodin v Kolíně nad Rýnem. Můj hrozný lístek otci došel; odpovídá telegramem, že mě neprosil, abych mu cokoli vysvětlovala. Zkrátka je to všechno odporné. Včera jsem madam velmi klidně řekla, co si o ní myslím. Mezi námi je všemu konec; upozornila jsem ji také, že by v Rusku možná nebyla dobře přijata... Kdyby tam jela, všechno by se vysvětlilo, to je zřejmé, ale říkám to ze zlomyslnosti; ostatně ona neví, co jsem si vymyslela.Ma colère est calmée et maman est sortie hier de sa chambre devant Saint Amand. Elle a été à Cologne vingt quatre heures. Mon horrible billet à mon père est arrivé, il répond par dépêche qu’il ne m’avait pas priée de lui expliquer rien. Enfin tout cela est détestable. J’ai dit hier très tranquillement son fait à madame. Tout est fini entre nous; je l’ai aussi prévenue qu’elle ne serait peut-être pas bien reçue en Russie... Si elle y allait tout s’expliquerait c’est évident mais je dis cela par méchanceté; du reste elle ne sait pas ce que j’ai inventé.
A přiznejte, že ten můj dopis je zrůdný... Ostatně za poslední čtyři dny jsem o ní řekla — a včera jí do očí — tak hanebné věci...
Et convenez que c’est monstrueux ma lettre... Du reste depuis quatre jours j’ai dit des choses si infâmes d’elle et à elle hier...
A tak když cítím, jak je nešťastná, velice se uklidňuji a shledávám, že zacházím příliš daleko... Uvažuji tak, protože to už přešlo, ale před čtyřmi dny... Ach, jaká ohavnost... A opravdu si nezasloužíme nic... Neboť od té doby, co nás nepotkávají neštěstí, vyrábíme si je samy... Teď se s mámou budeme vídat jako dřív, ale... Ostatně už dávno je všemu konec; je to snad rok, co jsem ji naposled objala, a kdybychom se objaly, připadalo by nám to zvláštní po tom, co si říkáme jen nepříjemné věci...
Aussi en la sentant très malheureuse je deviens très calme et trouve que je vais trop loin... Je raisonne comme ça parce que c’est passé mais il y a quatre jours... Ah ! quelle abomination... Et vraiment nous ne méritons rien... Car depuis qu’il n’y a pas de malheurs nous nous en faisons nous-mêmes... Maintenant maman et moi nous nous verrons comme par le passé mais... Du reste il y a longtemps que tout est fini, il y a peut-être un an que je l’ai embrassée et si nous nous embrassions cela paraissait étrange à force de ne se dire que des choses désagréables...
Když jsem přišla o něčem mluvit, zvrhlo se to okamžitě v hádku, a ne vždy mou vinou. Tak když jsem si na něco stěžovala, místo abychom společně hledaly, jak zlepšit náš úděl... odpovídaly mi, že hledám jen záminky k hádce, že cítím potřebu zuřit a že nevím, co chci. Těmito třemi tvrzeními mě opravdu doháněli k zuřivosti, protože se vracela při každé příležitosti jako otřepaná písnička.
Lorsque je venais parler de quelque chose cela dégénérait tout de suite en querelle et ce n’était pas toujours ma faute. Ainsi lorsque je me plaignais de quelque chose au lieu de chercher ensemble à améliorer notre sort... On répondait que je ne cherchais que des motifs à querelle, que j’éprouve le besoin de rager et que je ne sais pas ce que je veux. Avec ces trois propositions on m’enrageait en effet car cela revenait à propos de tout comme une rengaine.
Myslely si, že se tak vyhneme nudným rozmluvám, a bylo to ještě horší. A ty trpkosti a... Zkrátka, co chcete, abych řekla. Je to všechno velmi únavné a velmi smutné. Došla jsem tak daleko, že odpovídám tvrdě, i když se mě ptají na nejprostší věci; zkrátka už si nevyměníme slovo jako všichni lidé, a mluvíme-li někdy, je to vždycky o cizích věcech, o návštěvách, o lidech, které jsme viděli... A i to je zázrak. Anebo se hádáme bez příčiny, bez důvodu, jako idioti. Ve všem vidíme trpkosti nebo nástrahy na zdraví... Zkrátka je to peklo, ale naštěstí mám svou práci.
On croyait ainsi éviter des conversations ennuyeuses et on faisait pis. Et les aigreurs et... Enfin que voulez-vous que je dise. C’est bien ennuyeux tout cela et bien triste. J’en suis arrivée à répondre durement même lorsqu’on me demande les choses les plus simples, bref on n’échange plus une parole comme tout le monde et si l’on cause quelquefois c’est toujours sur des sujets étrangers, des visites, des gens qu’on a vu... Et c’est encore miracle. Ou bien on se dispute sans cause, sans raison, comme des idiots. On voit, des aigreurs ou des pièges à santé dans tout... Enfin, c’est un enfer, mais heureusement j’ai des occupations.
Minulou neděli u nás Émile večeřel a večer, když přišli Engelhardtovi, jede se na pouť do Neuilly1, šest lidí v landaueru.
Dimanche dernier Emile a dîné chez nous et le soir les Engelhardt étant venus on va à la foire de Neuilly, six dans le landau.
Poznámky
Pozn. překl.: Výroční Foire de Neuilly — lidová pouť na pařížském předměstí Neuilly. ↩