Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 29. dubna 1882

Nejsem umělkyně — kreslila jsem bez obtíží jako vše ostatní — a chce-li se — mám nadání ke všemu — ale nemohu… přesto — když jsem byla dítě — ve třech letech — kreslila jsem křídou profily na whistové stoly na venkově — a pak dál a vždy… člověk by přísahal, že to bylo povolání. A vidíte… ale nemám co říci — jen hle — jsou těžké chvíle k přestání… Ruce mi padají. Co koneckonců nastalo? Nic… Breslauová pracuje déle než já — skoro dvakrát.
Připouštějíc, že jsem stejně nadaná jako ona — věci jdou tedy přirozeně. Ale já maluji tři roky! Ale ona maluje pět let! To je přece pravda! Dostala svou medaili v únoru 1877 a maluje od té doby. A já od října 1878 — ona má pět let a dva měsíce — a já tři roky a šest měsíců. Nuže — proč bych se měla považovat za ztracenou? Ona byla — jako loni v 1881 — to jest po čtyřech letech malby — tedy mám ještě naději do roku 1884 — jestliže půjdu jako ona. Ano — ale ve své obrovské pýše jsem počítala jít třikrát tak rychle jako tato tak nadaná dívka — která je žena s nejvíce talentu ve Francii v tuto chvíli.
Věci, které mě naplňují úžasem. Za prvé — „Voltaire" mě cituje mezi přítomnými na soudním líčení procesu Chaulnes — a ještě ve velkém smutku! To je způsobeno tím idiotem Saintem Amandem. Nechal mě citovat mezi světskými celebritami několikrát — a noviny se zmocnily mého jména — neboť ten imbecil mě nechával citovat samotnou bez jediného slova o tatínkovi a mámě. Berou mě za emancipovanou osobu… Gavinovi, velice rozhněvaní, přišli mě včera vytýkat tuto extravaganci — nebyla jsem doma — Adeline přišla dnes a řekla, že pan Gavini tomu nechce věřit. Věřím. Druhá příhoda je, že za našeho pobytu v Nice jsem byla unesena. Čtete správně — unesena. A předpokládá se, že jsem nucena se vdát… Vdát za koho? Unesena kým? Ta historie se ke mně dostala přes Černiskou a její švadlenu, která to slyšela u Rusů.
A říkají ještě, že není kouře bez ohně! Nelze nic vyvrátit. Jak se zachovat? Ta hloupost v „Voltairu" mi způsobí obrovskou újmu — ten proces je velmi špinavý — a já jsem se ho prý zúčastnila? A únos k tomu. Tato smůla — poté co mě celý den učinila hloupou — mě zajímá jako kuriozita. Je tedy třeba zemřít, aby mě nenapadali? Koneckonců jsem omráčena — a začínám si říkat, že je to možná pravda — že jsem byla u porotního soudu sama a ve velkém smutku — a že jsem byla unesena v Nice nebo z Nice… Ne — to je zábavné silou smůly. Zůstávám tři měsíce na venkově, v rodině — vracím se do Paříže — ještě jsem nikde nebyla — a prásk! Je to k znechucení ze všeho! Ale kdo se tedy baví tím, že mě špíní?
Kdo může mít zájem mě napadat? Co to znamená. Neřekla jsem ani slovo — neudělala ani gesto — jež by bylo jen trochu nápadné — od nevím jak dlouho!
A pak jsem se svými rodiči — já… je to k ztrátě rozumu.

Poznámky

Pozn. překl.: Whist — karetní hra populární v 19. století, předchůdce bridže; „stoly whistové" jsou stolky v salonu venkovského sídla určené pro hru. ↩
Pozn. překl.: „Le Voltaire" — pařížský deník; „procès de Chaulnes" — trestní přelíčení, jehož detaily nejsou v deníku upřesněny; „velký smutek" (grand deuil) — černý smuteční oděv, jehož nosení v soudní síni by naznačovalo, že Marie přišla o blízkého příbuzného. ↩