Středa 21. prosince 1881

Dnes jsem vyšla! Och! V kožichu, okna zavřena, medvědí kůže u nohou. Potain ráno řekl, že mohu vyjít, bude-li méně větru a budu-li dbát opatrnosti. Počasí bylo nádherné — a já dbala opatrnosti! Jaká malichernost, řeknete — dívčí žárlivost. Ne — tahle dívka je síla; není sama, souhlasím — ale vycházíme ze stejné klece, abych neřekla ze stejného hnízda, a já ji prohlédla a vytušila a oznámila vám to hned na začátku, tehdy nevědomá a velmi nevědomá. Pohrdám sebou, zapírám se, nechápu, proč Julian a Tony říkají, co říkají. Nejsem nic, nemám nic v sobě (ó Zola!). [Slova začerněna: Vedle] Breslau připadám si jako kartonová krabička [Slovo začerněno: tenká] a křehká vedle truhličky z masivního dubu bohatě vyřezávaného. Jsem ze sebe zoufalá a tak přesvědčena, že kdybych o tom mluvila s mistry, přenesla bych to na ně. Ale přesto chci jít dál, [Slova začerněna: se zavřenýma očima] a s rukama nataženýma jako někdo, kdo je na pokraji pohltění.