Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 18. prosince 1881

Hosté celý den. Gavini, de Maufras, pan a paní Gaillardovi, Turquan. Obdivují mé španělské studie. Maufras před nimi klečí, přimhouří jedno oko a druhým se dívá přes černý monokl jako na slunce. Ostatně je to blázen. Prý vstává v noci, posadí ženu k pianinu a tancuje s kuchařkou. Má šestnáctiletou dceru a tyto dvě ubohé ženy jsou zcela otupělé jeho výstřednostmi. Alexis večeří s námi a Julian, jenž přichází kolem deváté hodiny, ho nalézá naproti mně velmi krásného. Pokud jde o Juliana — vypravuje mi, že mu Breslau přinesla skici a náčrty a že jsou mezi nimi věci opravdu pozoruhodné. Tvrdí a přísahá, že jako dobrá malířka ji snadno porazím, ale že tyto kresby jsou neobyčejné a že jsem bláznivá, když ho neposlouchám — on mi přece tři roky říká, abych každý den cokoli a jakkoli komponovala; zapamatovávat si dojmy, zachytit je tam a pak je nakreslit. Dřív to nedělala — a teprve za poslední dva tři roky to dělá. Vzpomínám si, že říkávala, že to necítí a že se nutí tuto strunu rozvíjet! Podařilo se jí to… To je vůle ze železa. Tato
dívka mě převyšuje z dálky. Ostatně většinu přesvědčení jí do hlavy vryly mé vlastní myšlenky. Já ji přivedla k Bastienovi-Lepagemu a věřím, že i já na ni působím. A pak — letos v létě namalovala velký obraz (a já?) — rybářku u moře. To musí být velmi dobré a v duchu doby. Jsem si jista, že je to výborné. A já — nic. Ach, ubohý Cassagnaci, nikdy jsi mě nezasáhl tak bolestně do srdce jako tohle. Jsem jako raněná — cítím téměř fyzické utrpení. Pak stížnosti Julianovi, tête-à-tête, v němž se mě snaží utěšit — to jest dodat mi odvahy, nabádaje mě, abych každý den dělala skici toho, co mě zaujme. Co mě zaujme?… A co chcete, aby člověk našel v tom banálním prostředí, kde žiji. Breslau je chudá — to je pravda — ale žije v neobyčejně umělecké sféře. Její nejlepší přítelkyně Maria je hudebnice a navíc [Dva řádky začerněny, nečitelné] z jakéhokoli pohledu. Schaeppi je originální, byť prostá, [Slova začerněna] — také umělkyně. K tomu ještě jeden směšný básník s dlouhými vlasy a Sarah Purserová, malířka a filosofka, s níž se vedou donekonečna diskuse o kantismu atd. atd. — o životě, o já a o smrti — diskuse, které nutí k přemýšlení a vtiskují do ducha, co člověk četl nebo slyšel. A další lidé, které neznám — od doby, co jsme se před dvěma lety rozkmotřily. A já? Moje rodina, nevzdělaná a maloměšťácká? Saint Amand, blázen a věčně opakující tytéž světácké nesmysly? Tchernitská, zblázněná do dřeva? A pak? To je vše. Dokonce i čtvrť, kde bydlí — Ternes; a moje čtvrť, tak čistá, tak jednotvárná, kde člověk nevidí ani žebračku, ani neostříhaný strom, ani křivolakou ulici. Zkrátka — stěžuji si na osud. Ne — ale konstatuji, že zámožnost brání uměleckému rozvoji a že prostředí, v němž člověk žije, je polovina člověka samého.