Neděle 16. října 1881

Vede nás tam starý Pollack.
Jedna z nejpodivuhodnějších věcí zde je Rastro — ulice obsazená všemi druhy stánků, jako ruské vesnické pouti, kde seženete vše. A ten život, ruch, hemžení pod tím spalujícím sluncem! Je to obdivuhodné! Toto nekonečně bohaté haraburdí se uložilo ve špinavých domech, v zadních místnostech obchodů a na legendárních schodištích — a hromady látek, tapisérií a výšivek, že by z toho člověk zešílel.
A ti ubožáci zdají se naprosto lhostejní — propichují hřebíky krásné látky přibité ke zdi, aby na ně zavěsili staré rámy — šlapou po výšivkách rozložených na zemi. A starý nábytek, rámy, sochy, lovecké náčiní, stříbrné předměty, staré zpracované hřebíky. Koupila jsem hedvábný závěs ve staré lososové červeni, celý vyšívaný — chtěli tři sta franků, dali mi ho za sto padesát — a plátěnou sukni vyšívanou bledými květy pěkného tónu, nechali mi ji za pět franků poté, co žádali dvacet.
Je smutné nemít sto tisíc franků na utrácení — člověk by si zařídil ateliér... Ale i s pouhými deseti tisíci! Dalo by se nakoupit mnoho.
Escobar pro nás přijede, abychom jeli na býky. Jsme v lóži se slečnou Martinezovou, jejím otcem, dvěma dalšími a Escobarem. Chtěla jsem jít znovu, abych získala druhý dojem.
Bylo ohlášeno osm býků a myslím, že je to poslední neděle. Zkrátka — brilantní představení. Král, královna, infantky na svém místě. Hudba, slunce, šílený křik, dupání, pískání, mávání kapesníky, létající klobouky. Je to jedinečná podívaná, strhující svou velkolepostí, nepodobná ničemu, nečitelných.
Začínám se v tom vyznat a zajímám se o představení nečitelné — šla jsem nerada, se záchvěvem odporu, přesto jsem zachovala dobrou tvář před tou řezničinou s rafinovanými krutostmi.
Nejdříve, jak víte, přijíždějí pikadoři na koních — jsou tři nebo čtyři — a dráždí býka; nechávají ho rozpárat koně — po několika minutách zatrubí trubka: to je znamení, že se přechází k banderillám; koně, kteří zůstali naživu, se často k býkovi vracejí a poté, co je ubohé zvíře dostatečně prošpikované, když je zkrvavené a odmítá odpovídat na dráždění, přijde matador — první — a když se třikrát pokloní královské lóži a odhodí klobouk, klidně a chladně skolí zvíře: postaví se před ně s jakousi červenou pláštěnkou na holi v levé ruce a v pravé holý meč, jímž má — a to je vrchol elegance — zabít zvíře jedinou ranou. Publikum zasahuje celou dobu: chvíli piskot, protože příliš rychle přešli z jednoho cvičení do druhého; chvíli podněcování a divoký křik. Úspěch sklidil šedý býk ze slavného chovu, který strašlivě rozpáral — a opakovaně — rozryl, vláčel, vykuchal jednoho starého hubeného koně a skoro zranil člověka. Mám snad mluvit i o tom chudákovi býkovi kraví barvy, velmi mírném, jenž chtěl celou dobu odejít, obracel záda útokům mužů a nepřiblížil se k jedinému koni. Ale na to je pamatováno: příliš mírumilovným býkům se zarazí zápalné banderilly, jež se vzněcují a vybuchují jako petardy v kůži zvířete, které pak poskočí s tím dýmem, plamenem a krví na hřbetě.
Zápalné banderilly jsou hanbou býka — ale navzdory této urážce své cti se dotyčné zvíře nechtělo rozzlobit a spokojilo se žalostným bučením, vyhýbáním se ranám a konečně smrtí po tisíci mukách — neboť rána byla vedena špatně, musili mečem v ráně otáčet a zasadit několik dalších ran.
A to není ta nejohavnější podívaná, jakou lze vidět!! Je to velmi krásné — za podmínky, že nic nevidíte... Přesto se nakonec člověk začne zajímat a z pýchy si zachovává statečný výraz před těmito hanbami. Dívala jsem se celou dobu. Odcházíte odtamtud trochu opojeni krví — málem by člověk zapichoval železné hroty každému do týla...
Krájela jsem meloun u stolu jako bych zapichovala banderilly — a maso na talíři mi připadalo, jako by se ještě chvělo a právě vyšlo z rozervané býčí kůže. Ach! svírá vás to v nohou a svírá vám hlavu. To je škola vrahů. Ovšem tito muži jsou elegantní, půvabní — jejich pohyby jsou dokonale harmonické a důstojné přes svou krajní hbitost.
Ten souboj člověka s obrovskou bestií lidé pokládají za nádherný — ale je to vůbec souboj, víme-li předem, kdo musí podlehnout?
Přiznávám, že matador přicházející ve svém skvělém kostýmu zdůrazňujícím jeho tvary, poté, co třikrát provedl svůj tak zvláštní pozdrav, (třikrát stočí paži, vysoko a rovně před sebou) — klidný, chladný, staví se těsně před zvíře, s tím pláštěm a mečem... A to je téměř nejlepší část hry — neteče při ní skoro žádná krev. Ano, říkám, že to má ráz překvapivý a grandiózní. Ale koně — ani sami Španělé nemají rádi tu část s koňmi... Smířila jsem se tedy s tím divokým potěšením? Neříkám to — ale je v tom velmi krásná stránka, téměř velká — ten cirkus, těch čtrnáct nebo patnáct tisíc diváků — je to jako vidění starověku, který tak miluji přesto. A pak ta krvavá, hrozná, hanebná stránka... Kdyby muži byli méně obratní, kdyby dostávali častěji nějakou pořádnou ránu — nekřičela bych — ale tohle lidské zbabělství mě pobuřuje.
Přitom se říká, že je třeba lví odvaha... Ale kdepak! Jsou příliš obratní a příliš bezpečně se vyhýbají hrozným, avšak naivním, předvídaným a vyprovokovaným útokům bestie. Skutečné nebezpečí jsou banderilly — neboť člověk běží vstříc býkovi a ve chvíli, kdy zvíře chce nabrat na rohy, ho předejde a zapíchne mu banderilly mezi lopatky. Vyžaduje to výjimečnou odvahu a obratnost, uvážíme-li zejména, že býk je ještě téměř svěží a dosud jen roztrhal koně...
Šedý byl nádherný — rozryl svou oběť do hloubky — je to hrozné, myslíte si — ale ne: dosáhne-li hrůza jisté míry intenzity, přestane působit. A kdyby člověk celou dobu viděl roztrhat koně nebo lidi, ale to už doopravdy, úplně a s pravou zuřivostí jako šedý býk — pak by divákům nebylo špatně a bylo by to skutečně strhující. Nehraji si na krutou — důkazem je, že drobná bodnutí a zdlouhavá muka mi svírají hlavu — ale přiznávám, že bych hry nekritizovala, kdyby byly vážnější.
Kdybyste viděli rohy a téměř hlavu býka mizet v břiše koně s přívalem vzteku — tu sílu zvířete ještě nezraněného, neunaveného — pochopili byste, že dávám přednost té plné zuřivosti před ranami zasazovanými do noh, do krků koní, které nutí jít stále na býka — a kůň couvá a oni ho tlučou holemi a nutí kupředu — to je odporné. Tak jim tedy vytýkám jejich obratnost — to jest jejich virtuozitu, jejich talent?
Nevím... Býci mi připadají příliš mírní.
Na Rastru mi představili Madraza, který mi složil poklony za mou kopii.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „bric-à-brac“. ↩
Pozn. překl.: Banderillas — barevné ozdobené tyčky s háčky na konci, jež banderillero zapichuje po dvou do kohoutku býka; jejich cílem je oslabit šíjové svaly, aby býk sklonil hlavu, a rozdráždit zvíře. ↩
Pozn. překl.: V přepisu rukopisu „Rasteo“; jde o El Rastro, proslulý madridský bleší trh, který funguje každou neděli dodnes. ↩