Pátek 16. září 1881
Po rozloučení se Saint-Amandem a Bojidarem jsme odjely ve čtvrtek ráno — původně bylo nutno přenocovat v Bayonne, ale dali jsme přednost Bordeaux, kde Sára hrála. Dostaly jsme tedy dvě místa na balkóně za padesát franků a já jsem viděla „Dámu s kaméliemi." Bohužel jsem neslyšela vše, jsouc daleko, ale... a pak jsem byla velmi unavená. O té ženě se ale tolik mluvilo, že se nevyznám ve svých dojmech. Předem se mi zdálo, že nebude nic dělat jako ostatní, a tehdy je člověk trochu překvapen vidět ji chodit, mluvit, sedat si. Viděla jsem ji teprve počtvrté — jednou před šesti lety ve „Sfinze", pak v posledních letech znovu ve „Sfinze", v „Hernani" a v „Cizince". Věnuje se neobyčejná pozornost i jejím nejmenším pohybům. Ostatně nevím, myslím, že je okouzlující. Co je jisté, to je, že Biarritz je hezounký-hezounký. Moře bylo po celý den kouzelné barvou. Tak jemné šedé odstíny! Už jsme se pohádaly s mámou a tetou. Chápu, že se respektuje matka nemocná, stará, zmrzačená, že ji člověk doprovází všude, a ten, kdo by se za ni styděl, byl by jistě bytostí nízkou. Ale máma se těší slušnému zdraví, je jí čtyřicet, má prostředky na to, aby se slušně oblékala — a přesto vychází ve staré černé hedvábné sukni, rozšlapaných pantoflích, bílých bavlněných punčochách a klobouku s polehlými péry. Děravé rukavičky na prstech. [Zamazané slovo: Heureux] cesta... Bylo to vskutku žalostné — stará černá tunika, rozstehnaná na jedné straně (ušitá u malé švadleny z velice laciného hedvábí), bez klobouku, bez rukavic — tak vycházela na nádražích. Postavte vedle toho mne, která mám rozhodný vzhled a jsem velmi elegantní — a podívejte se, jak to vypadá. Jsem nucena udělat scénu a přísahat, že nevyjdu, dokud se neoblékne