Úterý 16. srpna 1881

Prší, pro ruce to nevadí, ale na odpolední práci v plenéru ani pomyšlení. Paní de Brimont dnes večer odjíždí, je v hlubokém smutku po svém choti, který zemřel, zatímco jsme byly v Rusku, a zanechal celé své jmění jakési mladé chovance z kláštera, dítěti, které ani není jeho dcera.
Cerná je vlastně dobrá duše, já ji mám za blázna, nechápe nic nebo skoro nic a klade vám otázky, z nichž zůstanete jako spadlí z nebe, zkrátka je hloupá, a hlavně tak natvrdlá, jak jen lze být na svobodě. Zabývá se obchody, má styky ve společnosti, a to jí vynáší.
Ale nechápu, jak by ta dřevěná ženská mohla být k něčemu dobrá. Mluvím-li o ní, je to proto, že jsem si myslela, že ji budu moci využít k pózování, ale není to možné; chce to celým srdcem, aby měla obraz, který by si pověsila doma, ale pózuje špatně a nechápe, že je třeba jistého počtu hodin za sebou.
Ale Breslau, ráda bych věděla, kde je. Nepochybně dělá rychlé skici k záměrům na svou výstavu. Vídá hodně lidí a umí dobře karikaturu, kdežto já nevidím nikoho, a všeho, co mě napadne udělat, se předem vzdávám, ze strachu, a ach! cítím se ztracená.