Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 21. července 1881

Jsme v Kyjevě, svatém městě, „matce všech ruských měst“ podle svatého Vladimíra, který se dal pokřtít a pak po dobrém i po zlém pokřtil svůj lid tím, že ho nahnal do Dněpru; pár jich museli, myslím, i utopit, ale ti hlupáci oplakávali své modly, které se topily zároveň s tím, jak se křtili lidé. Rusko je dosud tak neznámé, tolik krás a tolik bohatství v něm zůstává netušeno, že vám snad povím novinku, řeknu-li, že Dněpr je jednou z nejkrásnějších řek na světě a že jeho břehy jsou rozkošně malebné. Kyjev je vystavěn v nepořádku, páté přes deváté, jen tak ledabyle; je tu dolní město a horní město, příkré ulice. Není to comfortable, protože vzdálenosti jsou nesmírné, ale je to zajímavé. Ze starého města nezbylo nic; ostatně naše tehdejší civilizace se spokojovala s chatrnými chrámy stavěnými bez umění a bez pevnosti, takže nemáme žádné nebo jen málo památek, jako máte vy s vašimi nádhernými masami kamene či žuly. Kdybych byla náchylná k přehánění, řekla bych, že je tu tolik kostelů co domů.
Katedrál a klášterů je značné množství, vskutku jich stojí tři, čtyři v řadě za sebou. To vše s mnoha a mnoha zlacenými kupolemi, zdi a sloupy obílené vápnem nebo natřené bíle, se zelenými římsami a střechami. Často je také celé průčelí pomalované, výjevy ze života svatých, obrazy, ale s naprostou naivitou.
Jdeme nejdřív do Lavry, kláštera, kam denně přicházejí poutníci po tisících ze všech koutů Ruska.
Ikonostas, neboli přepážka oddělující oltář od kostela, je pokryt malovanými obrazy potaženými stříbrem. Relikviáře a dveře, celé plátované stříbrem, musí představovat dost zaokrouhlené sumy, stejně jako rakve svatých, také pokryté tepaným stříbrem; a svícny a lustry a všechno ostatní, vše ze stříbra. Tvrdí se, že ti mniši mají pytle plné drahokamů.
Ostatně je známo, že jsou bohatí jako Rothschildové; Petr Veliký nebo Mikuláš si od nich vypůjčili deset milionů rublů, které jim nikdy nevrátili. A dobře jim tak. Vaši mniši aspoň dávají chudým, zdejší nikdy, nikomu nic. A člověk si ani nepředstaví, kolik peněz poutníci přinesou, i kdyby každý poutník dal jen groš denně. A ty mše, které dávají sloužit, a svíce — spotřebuje se jich úžasné množství. A ty obrázky a posvěcené medailonky, které prodávají.
Velkou pozoruhodností jsou katakomby, podzemní chodby velmi úzké a velmi nízké, vlhké, přirozeně temné... Každý do nich vchází s rozžatou svící. Vede vás mnich, který vám honem ukáže otevřené rakve s těly svatých, těla neporušená, vyschlá, a v tom je prý ten zázrak. Líbáním je opotřebovávali, a tak jsou všechna pokryta hedvábnými a zlatými povlaky, které se líbají.
Jsou napravo i nalevo, někdy čtyři v jednom výklenku, pak v jakési zazděné kapli leží sedm mrtvol jedna vedle druhé, zachumlané do hedvábných látek. Jeden svatý Jan se zaživa pohřbil vstoje, nechav venku jen hlavu a ramena. Tak zemřel a oblékli ho jako ostatní a uctívají ho [začerněná slova: ubožácky a] s velmi zvláštním děsivým účinkem.
V několika rakvích leží po dvou najednou. Všichni jsou strnulí a rovní, ruce na prsou... Jen jeden má pokroucenou nohu, zvednuté koleno... zkrátka hrůza. Mučedníků je velmi málo, neboť tady šlo spíš o pronásledování pro křesťanství než proti němu...
Trochu se mi udělalo nevolno z pohledu na tolik mrtvol, a to v těch otevřených rakvích... Ale co vám zmrazí krev v žilách, jsou ta malá okénka, která vám tu a tam ukazují [škrtnuto: mezi dvěma rakvemi], je jich pěkných deset, jsou to otvory, jimiž se podávala strava těm, kdo se dobrovolně zazdili. Mnozí takto žili dvacet i třicet let.
Naštěstí už takoví nejsou. Ta okénka jsou zasklená. Já jsem se skoro celou dobu modlila k Bohu, skoro jsem čekala zázrak...
[začerněná slova: Procházíme] dlouhou galerií, světlou, vzdušnou, z jedné strany lemovanou krásnou zahradou a celou napravo i nalevo zaplněnou žebráky, jeden zohavenější a ohyzdnější než druhý... hrůza!
Pak jdeme do kostela velkomučednice svaté Barbory, která byla sťata... Leží pod stříbrným baldachýnem ve stříbrné rakvi na vyvýšeném pódiu, je tam mnich, který vám ukazuje ruce a nohy k políbení, a když líbáte nohy, přitiskne vám na hlavu stříbrný kruh, což je, myslím, mučednická koruna té světice. Máma se modlila s nevídaným zanícením, jsem si jistá, že Dina i táta se všichni modlili za mě. Ale zázrak se nestal. Smějete se. Inu, já jsem s ním skoro počítala. Nepřikládám důležitost kostelům, ostatkům, mším; ne, ale počítala jsem s modlitbami, se svou modlitbou. Ale počítám s ní i dnes, nejsem vyslyšena, snad budu jednou. Věřím jen v Boha, ale je Bůh tím Bohem, který naslouchá a stará se o tyhle věci?...
Bůh mě neuzdraví naráz, v kostele, ne, ničím takovým jsem si nezasloužila, ale slituje se nade mnou a vnukne nějakému lékaři, jak mi pomoci... nebo zkrátka časem. Jen ho nepřestanu prosit.
Máma, ta věří posvěceným obrazům, ostatkům... zkrátka má pohanské náboženství... jako většina lidí zbožných a... ne příliš povznesených... Jistě tušíte tu povznesenou ženu, mě, která mám víru velmi čistou...
Snad by se byl zázrak stal, kdybych věřila v moc obrazů a ostatků... Ale tam mi to vskutku, ač jsem klečela a modlila se, nešlo. Mnohem lépe chápu, když člověk poklekne kdekoli a modlí se k Bohu docela prostě. Bůh je všude... ale jak věřit... Zdá se mi dokonce, že tento fetišismus Boha umenšuje, ubližuje mu. A pro mnoho lidí, pro většinu poutníků se Bůh zcela ztrácí, je tu jen kus vyschlého masa, který má moc činit zázraky, nebo dřevěný obraz, k němuž se lze modlit a který vás slyší... Mýlím se já? mají pravdu oni?
Pravdu má jistě ten nejosvícenější... Můj Bůh musí být přinejmenším nepřítelem... všech těch mší, o nichž se říká, že jsou pravé víře nezbytné...

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „comfortable" — pohodlné. ↩
Pozn. překl.: Lavra (rusky Лавра) — nejvyšší stupeň pravoslavného kláštera; Kyjevopečerská lavra patří k nejposvátnějším místům pravoslaví. ↩
Ikonostas: zlacená stěna s ikonami, jež v pravoslavném chrámu odděluje loď od svatyně. Slovo je řecko-ruského původu. ↩
Svatá Barbora: křesťanská mučednice z 3. století; její ostatky jsou uctívány v kyjevském chrámu svaté Barbory. Podle pravoslavné tradice ji sťal vlastní otec. ↩