Středa 1. června 1881

Přijela paní Gorpinčenková. Michel zase odjel.
Je krásně, šeříky kvetou, jaro je rozkošné, ale na mou zatracenou kostru příliš chladné.
Nevzala jsem si plátna, a tady nejsou taková, jaká chci. Sedláci, samé obludy! Strávila jsem den šitím šatů pro Nini, Paulovu ženu; otec přivezl módní satén a s pomocí tří žen jsem švadlena. Myslíte si snad, že žertuji? Pracuji vlastníma rukama, a to dokonce velmi dobře.
Byla bych chtěla, aby mě Julian viděl, jak balím tuby s barvami do storublových bankovek; udělala jsem to dnes večer... Ó to umění, ta bohéma, to je nevýslovné.

Poznámky

„Sedláci, samé obludy!“: Mariino zvolání nad tím, že nemůže sehnat plátna, jaká potřebuje, hned nato, co popisuje, jak strávila den šitím pro Paulovu ženu — nesourodost, v níž si libuje.