Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 17. září 1880

Doufám, že tentokrát opravdu odjel. Parník odplouvá v sobotu z Marseille. Ale pohřběme Soutza a mluvme o mně, abychom zaznamenali nové půvabné věci, které mě potkávají.
Předně jsem se včera vrátila k doktorovi, k němuž jsem šla kvůli uším. A přiznal mi, že nečekal, že to bude tak vážné, že je proděravělý bubínek v obou uších a že už nikdy nebudu slyšet jako dřív. Vždycky to bude jako přes závoj. Zůstala jsem z toho jako omráčená. Je to hrozné. Hluchá jistě nejsem, ale slyším, jako když člověk vidí přes lehký závoj. Tak už neslyším tikání svého budíku a uslyším ho už jen, když se k němu přiblížím. To je vskutku neštěstí. V krátké konverzaci mi věci unikají… Inu, poděkujme nebesům, že jsem ještě neoslepla ani neoněměla. Jednou v Rusku jsem se chtěla zabít, ale strašný strach z pekla mě zadržel; včera byl ten strach menší a už to nebylo peklo, ale neznámo, co mě děsilo. Doufejme, že potřetí už se nebudu bát ničeho.
Píšu celá schoulená, a chci-li se napřímit, příšerně mě to bolí; to je u mě následek pláče. Při smrti císařského prince jsem cítila takovou bolest. Od dnešního rána jsem se hodně naplakala.
Přijel můj strýc Woldemar. Říká, že když byl v Berlíně kvůli obchodu, zajel až do Paříže podívat se na město. To mi nepřipadá věrohodné, a pak má teta zachmuřený výraz. Nejspíš se přihodila nějaká záležitost, ale já se nic nedozvím, ty husy mě považují za pomatenou a bojí se, že by mi ublížily, kdyby mě znepokojily. A tak se zcela přirozeně ptám, jestli nedávno viděl mámu. Před pěti dny. A kdy se vrací?
– Ó! Nejpozději začátkem října.
Nato pošlu depeši, v níž jí spílám do zločinných matek, pak zbabělých, prolhaných, hanebných, už vás nechci vidět, ztratila jste svou dceru, pohrdám vámi stejně jako otcem a tak dále.
Té ctnostné dřevěné matce to neudělá nic, ale na telegrafu v Poltavě si přečtou ty hanebnosti, které mi nebe ke mně tak dobré snad odpustí vzhledem k tomu, že jsem jediná, komu to škodí. Svět neví, a v jeho očích jsem jistě vinna tím, že své matce spílám.
Vyprávím, co se tu dělo za Georgese a jaké hrůzy jsem zakusila, a jak se chovala má ctnostná matka, která mě hanila, protože jsem chtěla toho člověka vyhnat… A rozpláču se u stolu před tím strýcem, který mě patnáct let neviděl.
Vždyť považte, kradou mi život, kradou mi mládí. Všechno se dá vynahradit, ale tohle ne; ničí mě, zničili mě!
Takovou hloupost jako ten Biarritz pro mě nedokázali udělat a já byla vždycky obětována, špiněna, všechno bylo obětováno tomu bratrovi; kdyby to ještě byl její milenec, snad by se to dalo pochopit, byť ne omluvit, ale ten hrozný…
Inu, co naděláte! Myslí si, že jsou ze všeho venku, když mě otravují s prášky a doktory.
Dnes večer jsem se vrátila do svého pokoje jako raněné zvíře, vztekle supíc a nazývajíc je obludami, hanebníky, zloději, lupiči! Ach, ti zbabělci!
Ne, vy nevíte, nikdy se nedozvíte, bylo by třeba vyprávět to všechno chladně už dávno, kousek po kousku. Místo toho jsem si stěžovala; kdybych byla jen prostě vyprávěla, byli byste to vy, kdo by za mě křičel. Ale člověk musí uvěřit, že ani zlo nedokážu udělat. Ta depeše mě pokryje hanbou a té ženě, kterou házím do jednoho pytle se svým otcem, neudělá nic. Kdybyste věděli! Kdyby šlo o nějaký dluh nebo nějakou roztržku toho odporného bratra s jeho milenkou, má drahá matka by přiběhla z druhého konce světa, přivedla tu dámu k té ohyzdné bytosti a usmířila je…
Ale tady šlo prostě o to zavést mě do elegantních lázní, a v lázních by naše ubohé postavení nebylo tak vidět, mohlo by se, kdoví, snad… Ale pohřbili mě až dodneška, k čemu měnit… příšerně mě to bolí, už nemůžu psát.
Strýc a teta mluvili o dědictví a o dědečkově závěti. Ó, jak jsou všichni odporní! Slyšela jsem tetu hanět jméno mrtvého otce… to je příšerné. Hodně mi ublížili všichni moji blízcí a já jim to říkám, ale kdyby měli umřít, už bych nic neřekla.