Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 14. září 1880

Předevčírem dorazil Soutzo kolem druhé. Teta ho pozvala na večeři, vrátil se tedy v sedm. Mluvili jsme o nezávazných věcech, řekl mi jen, že odjíždí.
„Ale to se vám stává často, zdá se mi…“
„Ne, tentokrát…“
„Tentokrát odjíždíte víc než obvykle?“
„Jedu do Atén.“
„A co tam budete dělat?“
„Do armády.“
„To není špatný nápad, ačkoli vojenské řemeslo od vynálezu dělostřelectva dost zhlouplo…“
Včera se vrátil, a když nás nezastihl, řekl Rosalii, že se vrátí rozloučit se s dámami. V sedm se mladý Athéňan objevil znovu. S tetou nechali přivést homeopata, který mi připadá stejně chmurný jako Fauvel… Čtyři roky jsem zkoušela alopatii, zkusím to druhé.
Teď je třeba vypovědět ten večer loučení. Začíná slovy: „Ať tak či onak, je mi z toho odjezdu strašně smutno.“
Ale poslyšte, jak to je. Šedesát tisíc franků dluhů. Werbranck mu zálohoval peníze a ten chlapeček mu to splatí tím, že si je bude strhávat z renty a sám si nechá jen šest set franků měsíčně = nalodění do řecké armády. A tak mu posměšně vyčítám, že myslí jen na peníze, a on se znovu pouští do vysvětlování svých nutností, a tu… ale dost zábavné je, že jakmile se mluví jinak než prostě, nic nechápe. A tak mu se vší upřímností řeknu, že jediné hnutí sympatie, jaké jsem k němu pocítila, bylo dáno jeho hloupostí.
„Ať tak či onak, myslela jsem si dnes ráno,“ řekla jsem mu, „jaká škoda, že nemáte pět set tisíc franků renty. Hloupý manžel jako vy, to by snad bylo zábavné… Muž na ženění… Vždyť kdyby si člověk dal sebemenší práci…“
Ale zdá se, že má co se peněz týče dobré úmysly, jenže to také mohou být samé lži… A přece Courtès si bohatou ženu našel, tenhle by ji také mohl najít, zvlášť s Werbranckem. Ale je to mladé, jedenadvacet let!
„Ať tak či onak, odjíždět mě moc mrzí,“ říká.
A jelikož už nic neříkal, otočím se a vidím, že roní horké slzy, a pak si nasazuje skřipec, aby si zakryl oči.
Otřela jsem mu oči svými rukama; nebyla bych si troufla, kdybych pociťovala sebemenší dojetí.
„Jste jen dítě, no tak, žádné bláznovství, přestanete už?“
A všelijakými žerty ho přiměju, aby se se mnou rozesmál skrz slzy, a to několikrát. Bylo to půvabně mladistvé.
„Takhle využíváte těch šesti měsíců, které jsem vám dala, abyste se mi pokusil zalíbit? Vy hlupáku. Do Atén? Ještě dobře, že jsem měla zcela jasný úmysl říct vám ne, dejme tomu, že by tomu bylo naopak, prostě byste propásl své štěstí!“ A jelikož zůstal jako omráčený, posmívala jsem se mu pro jeho pošetilost.
„Co jsem dobře pochopil, je, že jste řekla ne. Ach! Jsem nadšen, okouzlen, opravdu okouzlen. Velmi, velmi spokojen… aspoň vím… Ale proč jste mi tedy neřekla ne hned?“
„Protože jsem doufala, že mezitím po nějakém příbuzném zdědíte…“
„To je žert.“
„To je čistá pravda.“
„Takže je to ne?“
„Ne. A co jste si myslel? Cože, vy jste si představoval… je to možné!“ A dala jsem se do srdečného smíchu.
„Jak to, co jsem si představoval – přece že si vás vezmu, není to tak?!“
„Když odjíždíte do Atén?“
„Se šesti sty franky měsíčně bych si vás vzít netroufl.“
„S trojnásobkem snad?“
„Ano.“
„Ne víc, vy hlupáku. Vzpamatujte se z té své tuposti a řekněte, jak srovnáváte Atény s mou šestiměsíční lhůtou?“
„Ale byl bych se vrátil, abych slyšel to… ne. Vždyť já jsem zavázán…“
„Mezi námi žádný závazek není!“
„Ale ano, já jsem zavázán, vy jste volná, ale já – já… se nikdy neožením… a jestli budete vdaná… inu, jestli se ožením deset let po vás, to už by bylo dobré…“
„Ách! To jsou zase ty přesné a rozumné city. Ale, vy chudáku, vy nikdy ženu neokouzlíte. Jste příliš rozumný, příliš logický, příliš klidný. Smiřujete se s osudem každou minutu. Potřebujete něco jiného, k čertu! Kdybyste mi přišel říct: ‚Odjíždím kvůli vám!‘ to by znělo jinak než: ‚Odjíždím, abych zaplatil dluhy!‘“
„Tak tedy lhát?“
„Mohla jsem to být já.“
Co chvíli mluvíme o jiných věcech a já mu vyčítám, že není opravdový kníže, a on se pouští do vysvětlování, které neposlouchám, neboť to vyprávění o probdělých nocích, o zuřivosti, o horečkách, jež jsem v něm vyvolala, mě rozveseluje. Myslí na mě každou minutu (myslela jsem i na jiné), nespal víc než dvě hodiny za noc po tři měsíce, ale zůstával vzhůru a kouřil, ač se mu tabák hnusil. Chtěla jsem se zeptat, jestli od té doby, co mě zbožňuje, viděl nějaké ženy, ale to, to se zeptat nedalo.
Myslela jsem na něco jiného, zatímco mi ten chudák vysvětloval, jak a který z jeho příbuzných panoval, a pokaždé, když se to „panoval“ vrátilo, dodávala jsem: „Na stropě.“ Je to ubohé.
Jsem k němu poprvé naprosto upřímná, přiznávám, že jsem zkoumala, jestli mi je trochu příjemný, nebo trochu nepříjemný, a zjistila jsem, že mě nechává úplně chladnou.
Jelikož mě vídal tak často, tak zblízka, říká, že si představoval, že je to hotová věc. „Ó! Byl jsem blázen, blázen, blázen!“
„To ráda věřím.“
„Musel jste být blázen, když jste věřil, že bych si vás mohla vzít.“
„Vskutku!“
„Co naděláte, představoval jsem si to…“
„Když jste viděl, jaká jsem hodná holka!“
„Byl jsem blázen.“
„Chápu ten pocit, že? Jak člověk pořád někoho vídá, myslí na něj, představuje si… a pak je ohromen, když vidí, že nic nepřichází a že ten někdo je pro vás jen cizí člověk…“
Jelikož si nechce vzít nikoho než mě, kterou „navždy zbožňuje“, nabízím mu postavení ne příliš skvělé, ale útěšnější než vůbec nic.
„Přítel,“ řeknete vy. Ne přítel, to jsou hlouposti. Navrhuji mu, aby byl mou zálohou. „Jestli nenajdu nikoho lepšího, vy tu vždycky budete, po ruce, a vezmu si vás.“ A tu prudce zvolá, že si mě vezme stejně dobře ve šestadvaceti jako dnes.
Takže je to dohodnuto. No tak, sbohem a šťastnou cestu, dlouho mě drží za ruce, pláče, a já pořád nedojatá a velmi veselá mu dávám toho slavného svatého Matouše s tímto věnováním: „Pocta autorky panu knížeti Soutzovi.“ Ale to vymažu, není to dost důstojné… muži, který vám mluví o tom, že půjde hledat smrt na pole krveprolití, jelikož sebevražda je zločin a poskvrna uvalená na jeho sestry – zkrátka, dostane svého svatého Matouše s těmito slovy: „Číst každý večer.“ Bez Soutzova jména budu moci říct, že mi ho ukradl, kdyby bylo třeba! Pláče, odchází a nevypadá na to.
Zkrátka tu mám svou zálohu, obracím to všechno v posměch a ušetřím vás vybroušenosti svých vtipů během těch marných řečí… Všechno proběhne klidně, a je pryč. Šla jsem si lehnout zcela klidná. Mlhavě tuším, že je to nízký komediant, neboť kdybych ho cítila upřímného, měla bych jisté výčitky, že mu působím žal. A jsem naprosto klidná.
Ale zatímco píšu a ten ubohý Soutzo se kodrcá k Marseille, přijdou mi to oznámit. Odjíždí až v pátek. To je pěkná fraška. Ale už mu nemám co říct. Mé postavení je čisté a jasné, má hrdost nedotčená. Vážně by se s tím mělo skoncovat.
Nepovolím sebemenší rozhovor mezi čtyřma očima. Dost bylo šlapání ve vodě. A pak, celé to není jasné, stejně nemůže zaplatit šedesát tisíc franků za osmnáct měsíců se svou rentou dvacet tisíc. Musel tady provést nějaké hlouposti… Zkrátka, já s tím už nemám co do činění, příliš dlouho jsem se zabývala tím chabým pánem, jako zálohou; ničím jiným. Je hloupý, a přece dost mazaný, neboť dokázal pochopit, že budu bezúhonná manželka s jakýmkoli mužem: a tak když mu mluvím o ničemnosti žen, uvádí mě za příklad. Ano, ale to jsem já, já. K čemu by tedy bylo být mnou. Kdyby byly všechny takové a kdybych měla dělat jako ostatní.
Je tu, ten poutník. Přijala jsem ho jako babička trochu hubující, ne však zlá, babička z časů Ludvíka XV. Nechala jsem ho hrát s tetou karty. Nemám co marnit čas, a navíc se začínám vážně zlobit.
Ten vyfouknutý Biarritz mě přivádí k nepříčetnosti. Pláču, když píšu. Všichni, slečna de Villevieille byla v Aix, kde bylo plno lidí, každý se procházel, bavil se. Já jsem pohřbená. Pravděpodobně to tak chce Bůh. Ale je to příliš smutné, ani nevidím, jak pláču.

Poznámky

Pozn. překl.: Marie si pohrává se zvukovou podobou: francouzské „a régné“ (panoval) zní jako „araignée“ (pavouk), takže její dovětek „na stropě“ z krále na trůně dělá pavouka na stropě. ↩