Úterý 3. srpna 1880

Wodzinski nás přichází navštívit, takže na chvíli vyjdu, a zavedeme ho do salonu, kde nás představí tomu staromódnímu typu markýze de Barbentane, proslulému svým úporným zpíváním tím nejsměšnějším falzetem na světě. Wodzinski mi připomíná Alexise, byl milý ten ubohý Srb.
[Třiadvacet řádků vyškrtnuto]
To je lidská stránka věci, ale tady je rodinná stránka, která ostatně vyžaduje předmluvu.
Víte, že už dávno je mým snem jet do Biarritzu, a víte, že od svých šestnácti let jsem si stále myslela – ostatně víte, jak jsem žila. Teď tam nemohu jet s tetou, a to z tisíce důvodů, z nichž ani jeden není zcela jasný, ale které dohromady tvoří jeden ohromný důvod. Předně je nepatřičné nebýt s matkou, když není ani neduživá, ani šílená, ani mrtvá, a lidé si hned něco vymyslí. Jsem na svou rodinu příliš rozhořčená, než abych ji snášela jinak než ze slušnosti, a když jsem s mámou, nemám co říct, protože to platí stejně pro mě jako pro svět. Ale o samotě s tetou nemám ten přirozený důvod, který by omluvil tu ohromnou nudu z toho, že se nudím v tête-à-tête, a pak si představuji, že se o mně povídají takové hrůzy, že raději zůstávám zavřená u sebe. Přesto je teta pro mě tou nejlepší z žen, hned se znepokojuje, jestli nejím nebo se dost nezakrývám, ve zbytku je hloupá, anebo se dělá hloupou.
Byla by u vytržení, kdyby mě viděla provdat se za kohokoli, jen aby všechny ty trampoty skončily, byla by se rozhodla pro Soutza nebo pro někoho jiného, a já jsem hloupá, ale celá dotčená z toho, že má rodina si nemyslí, že pro mě není nic dost dobré. Jistě, neudivilo by ji vidět mě provdanou za císaře, ale stejně dobře by přijala i menšího pána, nějakého Multeda. Píšu dvacetkrát do Ruska kvůli tomu Biarritzu a odpovídají, ať tam jedu s tetou a oni mě tam dohoní. Přitom jsem uvedla všemožné důvody a přísahala, že bez ní nepojedu.
Tady je můj dnešní večerní dopis, napsaný uprostřed záchvatu pláče:
V Rusku neděláte nic užitečného, vraťte se tedy, abych mohla jet do lázní. Nezapomeňte, že jsem vždycky trávila léta na skvělých místech jako Soden, Schlangenbad a letos Mont-Dore.
Vždycky jste se ke mně chovala jako nepřítel, přesto musím uznat, že jste mi vždy ponechala naději, že chytím manžela na ulici. Teď nechcete ani to, neboť to není v Mont-Dore, kde chytím manžela na ulici, a to z toho velmi pádného důvodu, že v Mont-Dore žádné ulice nejsou.
Ostatně je to naposledy, co vám o tom Biarritzu mluvím, který se mi začíná protivit už jen tím, jak vyžebrávám váš návrat.
Můžete se vrátit, ujišťuji vás, dost jste mě napínala, a jakkoli nesmírná je suma potěšení, jakou bych z té cesty měla, už ji přesáhla suma žluči, kterou ve mně budíte.
Není to snad váš systém, povolovat věci ve chvíli, kdy je člověk rozhořčený a už nic nechce? Tak jako tak vám o tom už nebudu mluvit. Dělejte, jak chcete, a vězte, že se z Paříže nehnu, dokud nedorazíte. A dodávám: Právě jsem dostala dopis!
Právě jsem dostala váš dopis, který vám posílám zpátky, protože nesnáším litanie.
O jakých záležitostech to mluvíte? Co mi je do vašich záležitostí a k čemu mi jsou vaše peníze?
Dejte mi jeden pádný důvod, proč zůstat v Rusku: znám vás, vrátíte se a při každé příležitosti mi odpovíte, že je to má vina, že je to proto, že jsem vás zavolala zpátky příliš brzy. Přirozeně to budou lži, ale to vás nezastaví. Opakuji to: nepojedu nikam sama.
[Devět řádků začerněno]