Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 31. července 1880

[Na okraji: Léčení dnes ráno znovu zahájeno.] Včera jsem začala svůj obraz na plátně velikosti 25. Uspořádání je velmi prosté. Obě děti sedí pod krásnými stromy s kmeny porostlými mechem; v horní části plátna je průhled, jímž je vidět světle zelená krajina. Chlapec, asi desetiletý, sedí čelem k divákovi, školní knihu pod paží, ruce zkřížené nad levým kolenem, oči zahleděné do prázdna. Holčička, šestiletá, ho jednou rukou tahá za rameno a v druhé drží hrušku. Hlavu má z profilu, vypadá, že na něj volá. Z obou dětí je vidět jen po kolena, neboť je to v životní velikosti.
Četla jsem to, čemu se říká špatná kniha, „Slečna Giraudová, příští paní“ od Belota. Byla to změna oproti Tainovým „Počátkům současné Francie“. Belota jsem si zhnusila, když jsem dočetla jeho „Ledovou ženu“; „Slečna Giraudová“ se čte příjemněji – dvě stě sedmdesát stran za dvě hodiny, ach, čtu rychle, ale lze takové autory číst vážně? Čtu je, když je mi zle nebo když se chci za každou cenu omámit, zapomenout na sebe bez námahy. A abych omluvila to, že čtu takový guláš, říkám si: vždyť jsem zoufalá, tak otupělá! Však víte, četla jsem „Nanu“; ostatně špatné knihy nejsou; přesto se zdá, že jsou ducha, na nichž se to podepíše.
Než jsem opustila Paříž, četla jsem „Indianu“ od George Sandové. A ujišťuji vás, že to není zábavné! Když jsem četla jen „Malou Fadette“, dvě tři další povídky a „Indianu“, neměla bych se možná vyslovovat… Ale dosud mi ten talent vůbec nechutná.
A přece – když to všichni tak hlasitě vyhlašovali… Zkrátka, mně se to nelíbí.
Je to jako s Raffaelovými madonami; to, co vidím v Louvru, se mi nelíbí. Itálii jsem viděla dřív, než jsem dokázala soudit, a tehdy se mi to, co jsem viděla, nelíbilo také. Není to ani božské, ani pozemské, jak se mi zdálo, je to konvenční a papírové!
Venku je šedivo, nespala jsem, a tak jsem nepracovala. Jely jsme do La Bourboule, která je hned vedle Mont-Dore. Potkaly jsme Wodzinského na oslu. Je trochu dotčený tím, že jsme ho pozvaly na večeři ve sváteční středu, a pak odjely, aniž jsme ho upozornily, a on přišel a narazil na zavřené dveře; přijde sem zítra.
Chtěla jsem jet na koni…, ale nemám na nic chuť, a když strávím den bez práce, mám hrozné výčitky, a jsou dny, kdy nedokážu nic dělat; pak si říkám, že přece, že kdybych chtěla, dokázala bych to, a pak hádky se sebou samou, a končí to jakýmsi nech to plavat! Nestojí to za to žít…! při kterém kouřím a čtu romány.
Potřebovala jsem svůj kalendář, abych zjistila, jestli má červenec třicet, nebo jedenatřicet dní (tyhle věci nikdy nevím).
Můj kalendář zůstal v Paříži, a tak se mi o něm zdá, vidím kalendář a číslo jedenatřicet, jako by to byla skutečnost.
Zdá se, že se to stává mnoha lidem, stejně jako vidět místa, o nichž se jim několikrát zdálo. Tak se mi o Buttes-Chaumont zdálo dva dny předtím, než jsem je spatřila.
Mont-Dore ze mě udělá ideál. Ráno si dávám čaj a mléko, v jedenáct ještě mléko a v pět nebo v šest kousek kuřete nebo polévku. Ale nemám hlad, říkám vám, že nežiju, spím.
Čas od času pomyslím na Soutza. Rozešli jsme se s tím, že se nazítří uvidíme. Ale… i kdyby mě ten hoch opravdu miloval, mohu se spokojit s tou těžkopádnou povahou, prošpikovanou řeckou falší? Ostatně se musím držet věštby Edmondovy a staré Jacobové.
Toho muže, kterého oni popsali, zvlášť Edmond, jako bych ho viděla a určitě ho poznám.
Ale to jsou bláznovství.