Pondělí 3. května 1880

Kostýmovaný ples u Pascalisových, hezčí než jejich večírky díky kostýmům, mačkáme se tu jeden na druhého. Mouzayovi, co se přátel týče, Dubois, Rouzat a další, které znám a jejichž jména mi unikají.
Dva Rusové, které mi představí, baron Brunier a Kiriewsky, pan de Caillas; zkrátka mám, jak myslím, úspěch; stupně, po nichž se vystupuje k balkonu nad Champs-Elysées, jsou malebně obsazené, usadím se tam s De Daillens a muži u našich nohou. Jelikož je tahle společnost pode mnou, jsem vznešeně lhostejná.
Velkým úspěchem plesu je mladý Amigues, syn Amiguese, bývalého poslance a šéfredaktora „Petit Caporal“. Tony mi o jeho kráse vyprávěl, ale takhle jsem si ho nepředstavovala.
Oblečen jako jakýsi italský nebo španělský bandita, zprvu jsem si myslela, že má umělou hlavu. Tolik očí, tolik vousů, tolik postavy, tolik vlasů mi připadalo nalepených. Nakonec falešná byla jen ta černá hříva, neboť kadeře padající do čela jsou prý jeho vlastní. Je to převysoký chlapec neuvěřitelné krásy, gazelí oči, nos podivuhodné ušlechtilosti, černý vous rostoucí vysoko na tvářích a výraz vskutku… působivý. S takovou hlavou se asi nedá vycházet ven každý den, měl by se nosit v pouzdře! Je to upravené, řekla jsem…
Ale ne, ujišťuji vás, odpovídala de Daillens, takový je doopravdy.
Prohlížela jsem si ho dost zvědavě a myslím, že zahlédl můj krk a paže…
Ach! U všech rohatých! Včera u nás Julian večeřel, v rodinném kruhu; s naším milým ředitelem trávím vždy příjemné hodiny.
Měla jsem svůj kostým à la Récamier, nebyla jsem rudá jako v sobotu večer, myslím, že jsem vypadala tak dobře, jak jen vypadat dovedu. Úspěch nesmírně zkrášluje.
Mouzay a její dcera mi měli celou dobu představit Amiguese, ale pořád jsme se míjeli. Baron Brunier je úplně mladý kavalergardista, který velmi lituje, že nemůže chodit na naše soboty, protože pozítří odjíždí. Máma ho zve na večeři, v Rusku se to prý dělá, a jeho přítele Kiriewského také.
Vracíme se ve čtyři.