Pátek 19. března 1880

Přišla Berthe, vzápětí dorazil Louis Enault a chválil mé dílo. „Energické", „mužné". A ve tři čtvrtě na dvanáct Tony! Proč jsem nezačala dřív, je to velmi pěkné, je to rozkošné, jaká škoda, a tak dále, a tak dále, zkrátka mě uklidňuje, ale musím požádat o odklad.
Dá se poslat tak, jak je, ale nemá to smysl, „to je můj upřímný, důvěrný názor". Požádejte o odklad a uděláte něco dobrého. Nato si vyhrne rukávy, vezme paletu a sem tam projede plátno širokými tahy, aby mi dal pochopit, že mé dílo postrádá světlo. Co se týče mušelínového rukávu, upravil ho s takovou obratností, že se ho nedotknu. Ale zbytek přepracuju… budu-li mít odklad. Zůstal víc než dvě hodiny. Je to rozkošný chlapík, výborně se bavím a mám tak dobrou náladu, že je mi skoro jedno, co se s obrazem stane. Koneckonců jsou ty jeho tahy výtečná lekce. Ve dvě se vydám pátrat já a máma zase ze své strany. Beru Dinu s sebou, jdeme do sněmovny, žádám pana Andrieuxe (aby přidal své doporučení k mé žádosti k Turquetovi, podtajemníkovi pro krásná umění), nechají mě hodinu marně čekat, a tak jdeme na policejní prefekturu, není tam. A tak jdu odnést dopis Krishaberovi, v němž mu vysvětluji, co potřebuji. Po návratu se dozvídám, že pan policejní prefekt přišel k nám dát se nám k dispozici a že Julian je na sedmatřicítce s mámou. Julian je obrazem nadšený. Vy jste chlapák, nic mě u vás nepřekvapuje. Všechny ty krásné věci řekl před paní Simonidèsovou, která se přišla podívat na můj obraz, před Rosalií, v mé nepřítomnosti.
Jsem celá rozjásaná a samá radost, ještě než znám výsledek máminých zákroků u Gaviniho, který napsal Turquetovi. Zkrátka mám svůj odklad, odklad o šest dní. Nevím přesně, komu poděkovat. Ale dnes večer jdu do opery s Gaviniovými, děkuji starému Gavinimu, myslím, že za to vděčím jemu. Jsem zářivá, vítězná, šťastná.
Saint-Amand, Nervo, Kiki, Las Cases, starý Géry a dva tři další. Dělám v sále dojem, lorňují mě, ale vtom pomalu zase upadám do šedých tónů, neboť se mi zdá, že se Las Cases ode mě odvrátil. Ne že by mi na něm záleželo, ale je smutné cítit, že se někomu nelíbíme. Vídám ho velmi zřídka a nesmí si myslet, že… zkrátka nevím co, chovám se k němu jako ke všem ostatním. Ale co, ty stíny musely přijít… déšť na konci ohňostroje. Gabriel není v Paříži, ty dámy se zmýlily. A jeho otec se mu podobá, je velmi milý, ten jeho otec, ale temná mračna mě rozcitlivují a chtěla bych ho vidět. K čemu to?
Ale ne, to mé malování! Julian je z něho celý paf, i Tony shledal, že je dobré tónem, harmonické, hezké, energické. A Julian dodává, že je svůdné a že ty švédské koloristky z ateliéru jsou hloupé, když si myslí, že pěkná barva spočívá v nějakém postupu.
„Tady máte surovku, která vytvořila něco příjemného, ale ne příjemného v měkkém smyslu toho slova, něco svůdného."
Tak ho tedy dokončím!
Nesmírný den!
Ale jsem smutná… na okamžik jsem se v té lóži cítila tak sama, pocit chladu… a přece je stará Adeline pořád stejná.