Pondělí 5. ledna 1880

Tak tedy, jde to špatně.
Vracím se k práci, ale protože nebyla naplno přerušena, cítím ochablost, neslýchanou malomyslnost. A Salon se blíží; jdu si o tom všem promluvit s velkým Julianem a shodneme se, hlavně on, že nejsem připravena.
Tak vidíte, maluji dva roky a čtyři měsíce, aniž bych odpočítávala ztracený čas a cesty. Je to málo, ale je to obrovské. Nepracovala jsem dost, ztrácela jsem čas, polevila jsem, já… zkrátka nejsem připravena. „Píchnutí špendlíkem vás přivádějí k šílenství," řekl Edmond, „ale dobře mířenou ránu palicí snesete." Je to pravda. To věčné srovnávání… Breslau, ta začala v červnu 1875, to jí dělá čtyři a půl roku a dva roky v Curychu nebo v Mnichově, celkem šest a půl roku, když neodpočítáme cesty ani ztracený čas jako u mě. Malovala o málo víc než dva roky, když vystavovala. Já maluji rok a čtyři měsíce a nedokázala bych vystavovat tak čestně jako ona.
Ach, mně by to nevadilo, počkala bych, jsem statečná, a když mi řeknou, abych počkala rok, upřímně odpovídám: dobrá.
Ale moje publikum, moje rodina. Přestanou ve mě věřit! Vystavovat bych mohla, ale Julian chtěl, abych namalovala portrét, který nadělá rozruch, a já bych se z toho mohla vyvléct jen průměrně, velmi.
Tak to dopadá, když si člověk vyskakuje příliš vysoko. V ateliéru jsou pětkrát slabší než já, které vystavovaly a nikdo neřekl ani slovo, to je pravda, ale já: nač, vy nepotřebujete ani lekce, ani zakázky za padesát či sto franků, vy potřebujete vzbudit rozruch. Vystavte něco jako ostatní, ale to je vás nedůstojné, a co se týče portrétu nějaké známé osobnosti, ten byste nezvládla dost dobře.
To je i můj názor, ale moje publikum a rodina a v Rusku…
Chápete, Julian říká, že kreslím desetkrát líp než Manet, který je tupé hovado, a vzápětí dodává, že kreslit neumím. Musíte zvládnout víc!
Já, já jsem celá nešťastná a snažím se z té šlamastiky vyváznout.

Poznámky

Pozn. překl.: Salon (Salon des artistes français) — každoroční pařížská umělecká výstava, zásadní pro kariéru a věhlas umělce.