Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 26. prosince 1879

Včera večer přijala panna Maria návštěvu archanděla Gabriela, vyslaného Josefem. Vracela se z ateliéru a archanděla našla v modrém salonu s celou rodinou.
„Ach, pane,“ povídá, „jsem celá neupravená! Právě jdu z…“
„Ze střelby na holuby?“ zeptal se archanděl a upřel na ni své dvě oči, čisté, tvrdé a jasné.
„Ne,“ odpověděla bez nejmenšího tušení, „dnes jsem nebruslila.“
„Ale jdete ze střelby na holuby.“
„Vůbec ne, jdu od malování, proč?“
„Protože jsem právě potkal jednoho ze svých přátel, pana Josefa Arnauda z Ariège (zdůrazňuje každé slovo a upírá zrak na netečnou pannu), který je zoufalý, že tam nemohl být, zdržen jakousi státní záležitostí, aby vám byl představen. Je celý zničený.“
„Jaký Arnaud, jaké zoufalství, jaká střelba na holuby, proč bruslení, co to má znamenat?“
„Ach, o ničem nevím, potkal jsem ho, řekl mi to a prosil, abych vám to vyřídil, nic víc.“
„On mě zná?“
„Od vidění výtečně, ví dokonce, že se jmenujete Marie, zná paní vaši matku, slečnu vaši sestřenici; vídá vás často v Bois, ve sněmovně, v opeře… Ale vy ho znáte od vidění, Josefa Arnauda z Ariège?“
„Tajemníka pana Gambetty?“
„Ano.“
„Jistěže ho znám, viděla jsem ho ve sněmovně, ale nikdy v opeře a na bruslení, co si to vymýšlí?“
„Možná jste si ho nevšimla, ale on si vás všímá už dlouho.“
„To mi tedy lichotí. Ale co znamená to bruslení?“
„Střelba na holuby!“
„Ale ne, jistě máte na mysli Klub, kde bruslím, v Bois.“
Naléhavě mi řekl: „Střelba na holuby.“
„To je ale zábava, navzájem se mystifikujeme!“
Smějeme se a pokračujeme v těch tak průhledných tajnostech, a protože některé věty Marii znepokojují, vezme si archanděla stranou, pod palmu, a s pohledy ponořenými jeden do druhého vedou rozhovor, z něhož se dovídáme, že: Josef ani na okamžik nezaváhal uvěřit, že ona dáma v plášti z modré lišky jsem já a že jsem do něho celá poblázněná a že ostatně „takových jsou tři tisíce“.
„U jiného by to nic neznamenalo,“ řekl Gabriel, „ale on je takový podivný chlapík, je tak nadutý. Je tak přesvědčený, že se mu lichotí a dvoří… A pak to jeho postavení, jeho jmění…“
„Ale pane, jak se opovažuje věřit, že mu píšu?“
„Je úplný blázen a domnívá se, že vás poznává v dámě z plesu u Murcie.“
„Budiž, ale na plese u Murcie jsem si dala dvaapadesát schůzek, a nic víc.“
„Můžete ho posoudit podle toho, jak vám onehdy večer odpovídal. Pravda, napadla jste ho s nesmírným důvtipem, s takovou jiskrou, s takovým rozletem, ale to je jedno — světácký muž by se z toho tak či onak vykroutil. On zůstal jako trouba a nevěděl, co říct. Druhého dne ho potkám, jde ke mně, čekal jsem, že mi řekne: ‚Poslyšte, drahý, vy jste ty dámy zřejmě znal, kdo jsou? Jedna z nich mě dost ostře sjela, celou dobu si ze mě tropila smích; velmi vtipná, ale přece jen velmi… kousavá, a rád bych se jí pomstil, poslal jí květiny nebo se nechal představit…‘ Ale kdepak, vůbec ne!“
„Byl celý unesený. ‚Tak víte, drahý, ta dáma z plesu u Murcie — myslím, že to uhodnu, jsem na stopě, atd. atd. Ale ještě nevím…‘“
„A pak?“
„A pak ho potkám v úterý ve Français: ‚Tak co váš románek z plesu u Murcie? Já jsem už blízko k odhalení té záhady, mně totiž někdo napsal.‘“
„To je ale hanebnost.“
„A dnes mě osloví, před hodinou, znovu mu prý napsali, ví, že jste to vy; ruská dívka, prý velmi hezká, ale nevím, jestli se nechám představit, lidé se po mně tak shánějí; zvlášť cizinky. Ta osoba je sice půvabná, ale příliš mnoho lidí mě žádalo, abych se s ní seznámil…“
„A kdo to? Ale mám podezření ohledně toho dopisu. Aby si myslel, že jsem to já, musel v tom dopise někdo uvést, popsat můj zevnějšek…“
„Pokusím se ten dopis sehnat.“
„Ano!“
„Nemyslíte, že je to stejné písmo jako moje, že by to nebyl ten, kdo opsal můj dopis?“
„To nevím, ach ne.“
„Jen aspoň nevěřte těm hloupostem. Nikdy nežádám, aby mi někoho představili, leda by to byl Gambetta, Girardin, Dumas, pak ovšem… chápete. Ale jediné, co mě znepokojuje, je ten dopis, je to podlost, a jestli je to ten, koho mám na mysli, důvěrná přítelkyně…“
„Paní Lancasterová?“
„Snad… ale to by bylo příliš ošklivé, jen prosím nevěřte, že píšu lidem, které neznám. Na slavnosti jako u Murcie budiž, to je žert pod maskou, ale jinak ne.“
„Ale proč se hájíte, slečno?“
„Protože je to velmi ošklivá věc…“
„Možná to někdo udělal bez zlého úmyslu.“
„Tak nevinný člověk nikdy nebývá.“
A tak se z archanděla stal můj důvěrník; když odchází a vidí mě zasněnou, lituje, že vůbec mluvil o všech těch hloupostech, které beru tragicky a kterým je třeba se smát. Já mu však děkuji a říkám, že udělal velmi dobře, zachoval se jako přítel a že na něho spoléhám.
Pořád ta Berthe!
A archanděl také — v hovoru se všemi vykládá, že si Josef stěžuje, že tolik projedl, že se zruinoval. Je to až příliš průhledné. Chce vědět, zda ho panna miluje pro něho samého.
Je pravda, že to beru tragicky, a snadno mě pochopíte. Být potrestána, když člověk zhřešil, dobrá! Ale být potrestána za vinu cizí!…
Téhož večera běžím ke Gaviniovým a vyprávím jim tu věc, aniž bych jmenovala Géryho, ale Alexis (který musel být ostatně přítomen návštěvě archanděla, ale dozvěděl se jen to, co se říkalo nahlas).
Tak jsem v očích Denise očištěna.
„Pane Gavini, mluvil jste mi o dopisech…“
„Ach ne, to byl jen můj dohad, mluvil jsem vám pouze o té věci v Bois…“
„Ó ano, je to pravda, někdo mu napsal, právě jsem se to dozvěděla!“
A nato jsem vznešeně rozhořčená a nazývám ho „tím venkovánkem Arnaudem“.
Zkrátka oba staří se tomu smějí a uklidňují mě, když vidí, jak jsem znepokojená. Jen příště buďte opatrná.
Přede všemi svými odsuzuji Josefa a spol. k věčnému zapomnění a napůl vážně, napůl žertem dělám scény, kdykoli se o tom přede mnou mluví. Je to hlupák, ten svatý Josef.
Archanděl je Tartuffe a já husa.
Alexis tu dnes byl.