Pondělí 10. listopadu 1879

Včera jsem byla v kostele, chodím tam čas od času, aby se neříkalo, že jsem nihilistka.
Je pro mě trestem vídat všechny ty Rusy a být tak sama. Často ze žertu říkám, že život je jen přechod. Ráda bych tomu vážně věřila, abych se utěšila ze všech těch běd, ze všech těch hrubých zármutků, z těch hanebných příkoří.
A celý svět je tak klepařský, právě když pociťuji ten odpor a ten údiv tváří v tvář každodenním klepům, objevuji se jako čistá od všech těch hnusných malicherností.
Teprve dnes jsem viděla Améliinu kresbu, oči jsou nakřivo, a je to udělané z hlavy.
To je tedy hezké. A moje kresba je celá rozmazaná, jestli ji profesoři viděli v tomhle stavu, už se nedivím. Snad po ní Amélie nebo její přítelkyně služka přejely svými pazoury... připadá vám to nemožné a obludné, mně také... Ale svět je tak nízký... Je zvláštní být tím vším pohoršena, jsem tedy poctivá?
Začínám tomu věřit.
Tahle kresba, která není ani celková, ale je rozumnější než to, co dělá obvykle, a tak využili příležitosti. Přesto je to odporné. A já jsem věřila v soutěže. Jak u čerta mi mohli dát medaili, když Amélie poštvává jejich hlavy proti mně?!
Já vezmu svou kresbu, opravím to, co je rozmazané, a pošlu ji do Salonu pod falešným jménem; bude-li přijata, bude to pěkný políček pro úsudky ateliéru. Pořád se bojím, aby si mé úvahy někdo nevyložil jako žárlivost — ne, není to ona, vy to víte, jenom mě pobuřují všechny nespravedlnosti; proti medailím Madeleine Delsarte nebo Wiikové nic nenamítám, ale ta Améliina je špatný žert.
Inu.