Pondělí 10. listopadu 1879

Včera jsem byla v kostele, chodím tam čas od času, aby se neříkalo, že jsem nihilistka.
Je pro mě trestem vídat všechny ty Rusy a být tak sama. Často ze žertu říkám, že život je jen přechod. Ráda bych tomu vážně věřila, aby mě to utěšilo ve všech těch bědách, ve všech těch hrubých zármutcích, v těch hanebných příkořích.
A celý svět je tak klepařský, právě v tom odporu a údivu tváří v tvář každodenním klepům shledávám, že jsem čistá od všech těch hnusných malicherností.
Teprve dnes jsem viděla Améliinu kresbu, oči jsou nakřivo, a je to udělané z hlavy.
To je tedy hezké. A moje kresba je celá rozmazaná, jestli ji profesoři viděli v tomhle stavu, už se nedivím. Snad po ní Amélie nebo její přítelkyně služka přejely svými pazoury... připadá vám to nemožné a obludné, mně také... Ale svět je tak nízký... Je zvláštní být tím vším pohoršena, jsem tedy poctivá?
Začínám tomu věřit.
Tahle kresba, která není ani celková, ale je rozumnější než to, co dělá obvykle, a tak využili příležitosti. Přesto je to odporné. A já jsem věřila v soutěže. Jak u čerta mi mohli dát medaili, když je Amélie proti mně poštvává?!
Já vezmu svou kresbu, opravím to, co je rozmazané, a pošlu ji do Salonu pod falešným jménem; bude-li přijata, bude to pěkný políček pro úsudky ateliéru. Pořád se bojím, aby si mé úvahy někdo nevyložil jako žárlivost — ne, žárlivost to není, vy to víte, jenom mě pobuřují všechny nespravedlnosti; proti medailím Madeleine Delsartové nebo Wiikové nic nenamítám, ale ta Améliina je nejapný žert.
Inu.