Čtvrtek 7. srpna 1879

Jaká tvář a jaký pohled. Jaká vybraná dobrota a jaké kouzlo.
Co je vůbec „krása a distingovanost" vedle takové tváře a vedle těch dvou očí sametových, ohnivých, laskajících, hrdých... neslýchaných.
Otočil se, aby nás uviděl, na okamžik zaváhal a pak smekl klobouk, když se mi byl zpříma zahleděl do tváře, jako by mě konečně přece jen poznal. A protože kočáry jely rychle, bylo to vše; ale ta tvář, na okamžik ozářená tím božským úsměvem, mě ponořila do nevýslovného citu. Je možné, že by duše, která takto prozařuje tyto rysy, byla obyčejná či nízká? Člověka uchvátí ta líbezná dobrota, jež září v těch očích, a ten téměř dětský úsměv na té velké pyšné tváři působí omračujícím dojmem, [že vás to uchvátí.]
V Bois bylo plno lidí, spousta známých tváří; což je vždycky zábavné. Pan de l'Ariège je hezký mladík, ale chce být příliš elegantní, a vážně se obávám, že je marnivý a hloupý.
Dnes večer u de Lessepsových. Paní de Lessepsová mi poslala růže a křišťálovou vázu s nanejvýš milým dopisem. Ke konci večera nás zůstalo nanejvýš osm nebo deset, až do půl druhé ráno. Máma, Dina, Berthe, její manžel; slavný cestovatel de Brazza, starý blázen Maufras, Colonna a ještě dva muži, [z nichž jeden Hecht, finančník], žid a důvěrný přítel Gambettův. Neznala jsem ho a Berthe seděla mezi námi, a tak jsem začala tím, že jsem té rozkošné bytosti řekla: má drahá, přijďte si pro mě zítra a pojďme pěšky na Champs-Élysées, chci si zblízka prohlédnout Gambettu.
Vtom paní de Lessepsová posadila Hechta ke klavíru a já jsem si ho šla poslechnout. Je to muzikant každým coulem. Nevěřím, že by bylo mnoho těch, kdo by dokázali při hře na klavír udělat takovou radost jako on. A uchovám si na něj dobrou vzpomínku, protože mi dal slyšet Hugenoty — zdůrazňoval, vysvětloval, polohlasem prozpěvoval; tu operu jsem dosud slyšela jen jednou a jen zpola, s Gaviniovými. Vychválila jsem jeho nadání.
— Slyšíte, pane, tamhle se mluví o politice.
— Ó ano, slyším, jak tam jisté osobnosti strhávají na cucky.
— Ano, řekla jsem se smíchem.
— Ale vy, slečno, slyšel jsem vás říkat vaší přítelkyni, že si chcete někoho zblízka prohlédnout...
— Koho, komu? jak to?
— Tady, právě před chvílí.
— Už si nevzpomínám.
— Ale ano! Jenže řekněte mi, je to ze zvědavosti nepřátelské, nebo přátelské?
— Budete-li diskrétní, prozradím vám, že je to ze sympatie... ale víte, u nás jsou lidé tak podivní, kárali by mě, kdybych to řekla nahlas:
— Ano, a vaše noviny vám vykládají takové nesmysly, že se tomu není co divit.
Hecht je tlustý, malý, tak trochu jako starý Julian; zkrátka je to příjemný člověk a popovídali jsme si, a zatímco jsem říkala u vás a u nás, dala jsem mu na srozuměnou, že stojím na jejich straně, a on se mi poté přiznal, že jen zřídka potkal ženu s tak širokým rozhledem a tak bystrým duchem.
— Byl to Bonaparte podšitý španělským jezuitou, řekl o malém princi; takový člověk by byl přivodil neštěstí mé vlasti. Jeho smrt nám dala změřit, jak velké s ním, s nimi, byly sympatie: byly velmi velké, radujeme se z jeho smrti.
— S radostí vidím, že mu vzdáváte spravedlnost, a přece, ač patřím k vaší straně, chovám k legendě toho dítěte cit, který bych těžko vysvětlovala, ale který mi ho činí svatým. A přestože jsem jedním z vašich, poprosím vás, abyste respektoval tuto slabost a nedotýkal se prince, který je mrtev... možná právě proto, že je mrtev.
Žid to velmi dobře chápe a přičítá to jakémusi ženskému mysticismu...
Pan de Raymond mi poslal knihu a Maufras se domnívá, že přispívám do „la Marseillaise", do „l'Évènement" a do „le Figaro", což ho přivádí k posunkům stejně přemrštěným jako obvykle.
Pevně doufám, že bonapartismus ztroskotá. Přeji si to — a smrt bonapartistů.
Přečtěte si dnešní večerní „le Pays". Vyčtete z něj poctivost a oddanost úsměvu, který mě dnes okouzlil.

Poznámky

Hugenoti (Les Huguenots) — opera Giacoma Meyerbeera z roku 1836 o náboženském konfliktu mezi katolíky a protestanty.