Neděle 29. června 1879

Nemůžeme jít k paní Gaviniové, která u nás byla včera, protože k nám přicházejí Gerbelovi, aby nám ukázali hraběte de Schulenberg, snoubence slečny Marie.
A na večeři máme paní Pribilskou. Je to taková bláznice s barvenými vlasy, která má spoustu peněz a rozhazuje je hlava nehlava. Její dcerka je na penzionátu v Paříži a my si ji už dva měsíce každou neděli bereme k nám, hlavně během velmi častých nepřítomností její matky.
A tu zjišťujeme, že tato dáma, která velmi připomíná paní Sapogenikoffovou, znala Popaula a otravovala ho tak, že už ke konci nebyl ani zdvořilý. Neřekla sice, že ho otravovala, ale dokonale jsme to pochopily. Blázní do něho.
„Tak z toho nakonec nic nebylo?“ zeptala jsem se jí.
„Bohužel! ne.“
Oblékla smutek s fialkami a její dcera rovněž. I já zase oblékám smutek, neboť ruský dvůr ho drží po deset dní.
Dnes ráno jsem zase plakala.
Všude jsou vystaveny portréty ubohého prince a je to příšerně smutné. Vrátilo mě to k bonapartismu a začínám uctívat Plonplona, jehož Cassagnac začíná titulovat: Jeho císařská Výsost monsignore princ Napoléon. Přečtěte si dnešní „Pays“.