Úterý 3. června 1879

Velké zasedání ve Versailles.
Když jsme dorazily téměř ve chvíli odjezdu vlaku, usazujeme se do kteréhokoli vagonu, bez přátel. Po příjezdu do Versailles se octnu tváří v tvář Cassagnacovi, k němuž se prudce obracím zády. Je to poprvé, co přijíždí tímhle vlakem. Tady tedy máte zprávu z jednání; tu z „Figara“ vám neschovávám, neboť je bezbarvá, „Figaro“ zajisté chtěl Cassagnacovy klukoviny zmírnit. Vážný muž se takhle nechová, ale zato dohnal Gambettu k zuřivosti.
Nevím, jak ten povyk soudit; povyk sám o sobě měl své opodstatnění, ale jistá slova vnuknutá okamžitým hněvem nemají žádnou váhu a ubírají na důstojnosti samotnému povyku. „Pays“ se ani slovem nezmiňuje o projevu Modiera de Montjan. Tento vznešený stařec začal velmi dobře, ale nadšený potlesk ho rozohnil a skončil jakýmsi tlacháním. Přesto je to triumf, celá levice bouřlivě tleskala a dobrák při sestupu z řečniště málem omdlel, takže ho museli odvést ze síně. Zkrátka, hle, zábavné zasedání, „jak se vulgárně říká“, jenomže dosti odporný návrat domů.
Gavini, Galloni d’Istria (senátor), de Bouville (hrubý surový chlap), Hamille, Haussmann, ještě jeden a my. Myslím, že jsem byla dosti hezká, protože paní Arnaud de l’Ariège, kterou mi Gavini ukázal a která je rozkošná žena, se na mě často a dlouze dívala s úsměvem tak vlídným a tak laskavým, že jsem si vzpomněla na svou matku ve Florencii — jenže ta měla své pohnutky, ta ubohá žena, kdežto paní Arnaud žádné nemá. Ostatně má neustále onen rozkošný vzhled královny nebo dobré víly, věkovité, ale půvabné. Prý je jí osmačtyřicet až devětačtyřicet let a vypadá na to, hlavně kvůli bílým vlasům a své zvláštní eleganci velmi staré ženy, jež spočívá ve vlněných látkách splývavě nařasených, v klobouku posazeném hluboko do čela a vrhajícím stín na černé oči, živé a mladé pod černým obočím. Oční důlek není velký. Nos je velmi krásný, byť mohutný a s velmi ostře vymezenými plochami. Vzdálenost od nosu k ústům je velmi krátká, kdežto brada je rovná a dlouhá. Ústa jsou střední, hezká a líbezná. Pleť matná. Postava obdivuhodná, pohyby půvabné a milé, nakolik je to u takové ženy možné. Z klobouku jí splýval závoj, který si urovnávala kolem krku jako mantilu. Má dvojitou bradu, ne z tuku, nýbrž z věku. Šaty z černé vlny, neboť dosud drží smutek po manželovi, a límec a manžety z bílého plátna jako u mužů, což se dokonce dosti tlouklo s černými rukavicemi, jež nechávaly prosvítat kůži mezi rukávem a rukavicí.
Zkrátka, vše, co mi o ní řekli, je pravda, a končím tím, čím jsem měla začít: paní Arnaud je krásná, prostá a majestátní. Její syn si udělal řemeslo z usazování dam a my jsme ho několikrát viděly v naší lóži, kam dámy přiváděl. Tento rozkošný syn není tak rozkošný, jak jsem myslela.
Vypadá tak trochu… otráveně a lebky má nějak málo. Asi nemá mnoho ducha. Čelo je nízké a hlava plochá.
Škoda, neboť kdyby k tomu, co má od krku až po obočí, měl ještě krásné čelo, byla by to vskutku krásná tvář.
Poznámka editorů
[Půl stránky nepopsáno]
Ale je tu jeden plavovlasý mladík, kterého vídáme s de Daillens v Opeře a kterého už dva roky zdravíme jménem obchodník s košilemi, což ho dokonce dosti rozčiluje; tak ten mladík vypadá naprosto otráveně, a aniž by mezi tím otráveným mladíkem a panem Arnaudem byla jakákoli podoba, nevím proč nacházím náznak onoho výrazu v Arnaudově tváři; pranepatrný, téměř žádný, ale přece jen mi ho připomíná.
Poznámka editorů
[Půl stránky nepopsáno]
Je to absurdní, neboť ten druhý je hnusný, kdežto Arnaud je krásný. Ať tak či onak, to čelo mě neláká, a navíc má rád koně a dostihy. Bojím se, že je hloupý a domýšlivý.
Cassagnac mě ráčil chvíli lorňovat, teta tvrdí, že „pořád“, což znamená jednou či dvakrát. Vracel se týmž vlakem jako my, ale pečlivě jsme se mu vyhýbaly; v téže čekárně, kde jsme čekali — on, já a Paul — na vlak senátorů před rokem a půl. Staré zvíře Cassagnac, že se oženil.
Dala jsem lístek jedné žačce z ateliéru.
Doma nacházíme Jeanne a Mouzayovy a večer ubíhá.