Pondělí, 30. září 1878

Dělám svůj první oficiální obraz. Měla jsem dělat zátiší — tedy jsem, jak víte, namalovala modrou vázu a dva pomeranče, pak mužskou nohu — a to je vše. Obešla jsem se bez kreslení sádrových odlitků; snad se obejdu i bez zátiší.
Jen si pomyslete — Doenhoff přišel na oběd, když jsme již poobědvaly.
Píšu slečně Collignon, že bych chtěla být mužem — vím, že bych se mohla stát někým — ale v sukních, kam se člověk dostane? Manželství je jedinou kariérou žen. Muži mají šestatřicet šancí, žena jen jednu — nulu jako banka. Ale banka přece vyhrává — tvrdí se, že pro ženu je to stejné. Nikoli — protože vyhrát a vyhrát je rozdíl. Jak tedy chcete, aby si člověk manžela nevybíral krajně pečlivě? Nikdy jsem se tak nebouřila proti ženskému údělu. Nejsem takový blázen, abych žádala tu hloupou rovnost, která je utopií (a ostatně je to nevkusné) — neboť nemůže být rovnosti mezi dvěma bytostmi tak rozdílnými jako muž a žena. Nežádám nic — neboť žena má již vše, co mít má — ale reptám, že jsem žena, protože z toho mám jen kůži.
Vzpomněla jsem si, jak se moje paní matka promenovala v Nice a Monaku s milenkou svého bratra.

Poznámky

Pozn. překl.: Ruleta má třicet šest čísel a nulu, a nula vyhrává pro banku. ↩