Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 29. března 1878

Jdu do Opery s de Daillens — ale protože jsem neposlala žádný z připravených dopisů, je šance setkat se s kýmkoli ještě menší. A skutečně — sál nudný nade vše.
Tak jsem se upravila do předního jeviště, že mě při vstupu do lože, kde sedí Multedo, berou za slečnu de Reszké (zpěvačku z Opery). Po několika bezvýznamných šarvátkách tam a onam je Multedo dost zábavný na to, aby ze mě vyvolal duchaplnost. Po několika procházkách po chodbách se vracíme do lože (zbavila jsem se de Daillens tak, že jsem jí ukázala jejího sochaře) — sedím vpředu a můj kavalír za mnou.
Na to začínají marivaudáže, které trvají do půl páté ráno. Moje rukavice jsou pokryty trojnásobnou vrstvou nejvášnivějších polibků na světě. Divím se, jak se může muž takhle vybít nadarmo. Má přece dost rozumu na to, aby přiznal, že by byl směšný, kdyby říkal, že je do mě zamilován — nezná, třebaže tuší (!), mou tvář — ale že ho žádná žena nikdy neznepokojila ani nenechala trpět jako já.
Trpěl tak upřímně, klesal na kolena s takovým zápalem, prosil mě tak vášnivě, abych ho neopouštěla, abych ho znovu viděla, abych se mu dala poznat — a líbal mi ruce s takovým… všemožnými způsoby, že jsem z toho měla opravdové potěšení.
Každou chvíli jsem se musela vymanit a vzdálit — přesto mi ta bláznivá hlava spočinula na kolenou a to tak často používané rámě se octlo kolem mého pasu. Ty rozkošné, tak čisté výstupy se odehrávaly v zadní části lóže. Necítím se poskvrněna. Byla jsem chráněna oděvem a domino je štít, jímž nic nepronikne.
Moje chování — pružné, a přece slušné — a mé repliky ho nutí hádat, kdo jsem; nenechám se ale chytit žádnou lstí a nechávám ho mluvit, aniž by mě pohýbalo povídání o té rozkošné mladé Rusce, s níž se seznámil před deseti dny.
Ve čtyři jsem už měla chuť odejít — ale vlekla jsem se až do pěti, abych vůbec nešla spát. Naprosto šílené však je, že když jsme znovu narazily na sochařovu ženu, jež byla již dávno sama, jdeme na večeři k Voisinovi.
Nejím ani nemluvím. Multedo vypráví de Daillens, jak se umím bránit — a že měl větší potěšení z líbání mých
rukavic než z polibků všech žen, které za léta potkal.
[Přeškrtnutá slova: Myslí si, že jsem zvláštní stvoření a v běžném životě dost odlišná od té v masce [nečitelné]]
Kreslím kolem sebe, říká, kruh a stavím v rozhovoru bariéru, jíž nelze překonat — bez masky.
Na to de Daillens, velmi rozjařená, poznamenává, že muži jsou stvořeni k překonávání bariér. Ó, sochaři!
Zatímco pod maskou překračuje tuto mez sama — slovy, samozřejmě.
To je velmi zábavné.
Poznal mě — ale protože nic nepřiznáváme, je tisíc způsobů, jak to zařídit, třebaže jsem z té příhody rozmrzena.
Vracíme se v šest — je za bílého dne!
Multedo není bonapartista nadarmo — má všechny ty dost italské a rozkošné způsoby, jaké mají muži tohoto uskupení s ženami.
Mé maminky jsou zděšeny ranní hodinou, v níž se vracím; sama vím, že jsem spáchala velkou a zbytečnou neopatrnost — a proto, pohřbíc v sobě všechny výčitky, vlezu si do vany, dám si šálek kávy a odcházím pracovat do ateliéru.
Multedo má něco v sobě… jenže ho vůbec nepředstavuji jako muže, ale jako manžela. To je dost hloupé — ale v kreslení jako v jiných věcech má člověk svůj vlastní cit.
Jako trofej jsem si odnesla… Multedovu kravatu, kterou jsem mu jedním šmahem strhla v okamžiku odchodu — a on nás pak sledoval asi čtyřicet kroků, drže se dveří, bez kravaty.
Ale poslyšte — právě mi to došlo: zaplatil kočár, a poté, co jsem vešla, kočár stál ještě několik minut u dveří. Nepochybně proto, aby viděl, zda jsem vstoupila jen proto, abych vyšla. Hleďme, dobrá ženko, co to provádíš.

Poznámky

Pozn. překl.: „Avant-scène“ — přední jevištní lóže, nejprestižnější místo v hledišti. ↩
Pozn. překl.: „Marivaudages“ — duchaplné, koketní rozhovory; výraz pochází od dramatika Marivaux, jehož hry jsou plné jemného flirtování. ↩
Pozn. překl.: „Domino“ — dlouhý plášť s kapucí nošený na maškarních bálech; zakrýval celou postavu a identitu. ↩