Sobota 2. března 1878

Ráno byl Robert-Fleury se mnou velmi spokojen.
Pan de Beaurepaire přišel s veškerou svou hloupou arogancí a tvářil se, jako by se mnou chtěl jednat jako s malou nevědomkou, s cizinkou. Já se tvářím, že s ním jednám jako s kantorem, a obdivuhodně ho usadím. Bylo to opravdu nutné — možná jsem byla příkrá, ale je tak drzý, a k tomu starý, a ten jeho důvtip spočívá v tom, že říká nevhodnosti.
Berthe a Yorke, pan Franceschi a paní de Daillensová.
Bože! Nezapomeňme na Fayetovou, která tu byla odpoledne — namluvila jsem jí, že je do ní Cassagnac blázen... Napíše mu znovu. Ta bláznivá je do něj... blázen.
– Uchvacuje mě! Vidět ho na tribuně říkat všechny ty neobyčejné věci s tím drzým, klidným, povýšeným výrazem. Z toho se člověk zblázní!
Ubohá stará žena... chápu ji.
Noc v Opeře s Dinou, Marií a de Daillensovou.
Přišla jsem na nádherný způsob, jak změnit hlas k nepoznání, a chystala jsem se Cassagnaca poplést — ale on se dnes ve tři hodiny bil s panem Thompsonem. Pan Thompson byl zraněn. Říká se, že Cassagnac škodí své straně — říká se, že to, co říká, se nesluší do Sněmovny.
Já jsem jen žena a neposuzuji ho ani jako bonapartistka, ani jako republikánka. To vše mi je jedno — a tak mě včerejší zasedání nadchlo. Je to zábavné — pohotovost, verva, břitkost, síla a výsměch, až po vznešenost, lze-li toho slova užít. Kdyby byl včera méně duchaplný, shledali by jeho řeč vážnou a pádnou. Pravdu, upřímnost a obhajobu práva není třeba vyslovovat tak vtipně.
Co je v životě zarmucující — to je krásný muž, velmi krásný, ne banální krásou, ale krásou nádhernou, královskou — takový muž, když je hloupý. Mluvím o donu
Carlosovi, jehož jsem popletla — což vida, d'Andigné, který byl se mnou, nenachází jinou úlohu než... sluhy Monseigneurova — ten svou ženu nechal stát, políbil mi ruku a byl velmi uctivý (nechala jsem ho d'Andignéem požádat o slovo prince) — a jemuž jsem na pozítří určila dostaveníčko.
Ukázala jsem mu ruku a spodní část tváře — to v něm vzbudilo touhu vidět zbytek. Šli jsme s ním kouřit a pít limonádu. Už dobré dva roky ho toužím spatřit. Okamžitě jsem ho poznala — je božsky krásný. D'Andigné dělal vše, co mohl, aby se zákonný panovník nemusel trápit čekáním — ten není příliš zábavný, ale don Carlos přece jen není každý, a jako kuriozita mi ta procházka s ním nebyla proti mysli. Bylo to poprvé, co jsem viděla roli, jakou hrají muži u prince a u ženy. Záleželo jim na tom více než jemu samému.
Nikdo mě nepoznal — zvláště ti, kteří mě neznají. De Daillensová je zamilovaná do jednoho sochaře, který se mi dvořil před donem Carlosem a který ji nazval ratlíkem. Na své straně jsem měla svou rukavičkou oděnou ruku a svou nohu. Ubohá žena se třásla a nemohla promluvit ani slovo. Je to počestná žena — je smutné, že je zamilovaná. Domluvila jsem si dostaveníčko se sochařem, abych navštívila jeho ateliér, a slíbila jsem d'Andignéovi, že mu určím den, kdy mě uvidí... třebaže jsem Monseigneurova, žádá něco za své dobré služby. Všichni mi věřili — hrála jsem dobře, ale lituji, že tam nebyl Cassagnac.
Nelituji této noci jako té italské. Nekompromitovala jsem se a nikdo mě nepoznal — ani Blanc, ani d'Andigné, ani jiní.
Ten don Carlos je podivný. Celou dobu jsem ho pozorovala a zkoumala — hodně jsem o něm přemýšlela a ten bludný král mě nekonečně okouzloval... Ale je tak... hodný... Já už docela spím — myslím, že je šest hodin ráno.
Píši se zavřenýma očima, chce se mi spát.

Poznámky

Pozn. překl.: Souboje zůstávaly mezi francouzskými politiky sedmdesátých let 19. stol. běžné; Cassagnac byl notoricky výzývavý.
Pozn. překl.: Don Carlos (Carlos VII, 1848–1909) — karlistický pretendent španělského trůnu, žijící tehdy v pařížském exilu. Karlisté = stoupenci legitimistické větve Bourbonů.