Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 2. března 1878

Ráno byl Robert-Fleury se mnou velmi spokojen.
Pan de Beaurepaire přišel s veškerou svou hloupou arogancí s tváří, jako by se mnou chtěl jednat jako s malou nevědomkou, cizinkou. Tvářím se, že s ním jednám jako s učitelem základní školy, a obdivuhodně ho usadím na místo. Bylo to opravdu nutné — možná jsem byla tuhá, ale je tak drzý, a k tomu starý, a vtip, který se skládá z říkání nevhodností.
Berthe a Yorke, pan Franceschi a paní de Daillensová.
Bože! Nezapomínám na Fayetovou, která tu byla odpoledne — přesvědčila jsem ji, že je Cassagnac do ní bláznivě zamilovaný... Napíše mu znovu. Ta bláznivá... je bláznivě zamilovaná.
– Nadchne mě! Vidět ho na tribuně říkat všechny ty neobyčejné věci s tím drzým, klidným, povýšeným výrazem. Z toho je člověk k zbláznění!
Ubohá stará žena... chápu ji.
Noc v Opeře s Dinou, Marií a de Daillensovou.
Nalezla jsem nádherný způsob, jak přestrojit hlas, a chystala jsem se Cassagnaca poplést — ale on se dnes ve tři hodiny bil s panem Thompsonem. Pan Thompson byl zraněn. Říká se, že Cassagnac škodí své straně — říká se, že to, co říká, se nesluší do Sněmovny.
Já jsem jen žena a neposuzuji ho ani jako bonapartistka ani jako republikánka. To vše mi je jedno — a přesto mě včerejší zasedání nadchlo. Je to zábavné — pohotovost, verva, ostrost, síla a výsměch, až po vznešenost, lze-li toho slova užít. Kdyby byl včera méně duchaplný, shledali by jeho řeč vážnou a pádnou. Pravda, upřímnost a obhajoba práva nepotřebují být vyslovovány tak vtipně.
Co je v životě zarmucující — to je krásný muž, velmi krásný, ne banální krásou, ale krásou nádhernou, královskou — takový muž, když je hloupý. Mluvím o donu
Carlosovi, jehož jsem popletla — což vidíce, d'Andigné, který byl se mnou, nenajde jiné zaměstnání než to... sloužícího Monseigneura — ten pustil svou ženu, políbil mi ruku a byl velmi uctivý (nechala jsem ho d'Andignéem požádat o slovo prince) — a já mu jsem dala dostaveníčko pozítří.
Ukázala jsem mu ruku a spodní část tváře — to v něm vzbudilo touhu vidět zbytek. Šli jsme s ním kouřit a pít limonádu. Už plné dva roky jsem ho chtěla vidět. Okamžitě jsem ho poznala — je božsky krásný. D'Andigné dělal vše, co mohl, aby se nenechával zákonný panovník trpět — ten není příliš zábavný, ale don Carlos přece jen není každý, a jako kuriozita nejsem ráda, že jsem se s ním prošla. Bylo to poprvé, co jsem viděla roli, jakou hrají muži u prince a u ženy. Záleželo jim na tom více než jemu samému.
Nikdo mě nepoznal — zvláště ti, kteří mě neznají. De Daillensová je zamilovaná do jednoho sochaře, který mi dělal dvořice před donem Carlosem a který s ní jednal jako s malým psem. Já měla pro sebe svou rukavičkou oděnou ruku a svou nohu. Ubohá žena se třásla a nemohla promluvit ani slovo. Je to poctivá žena — je smutné, že je zamilovaná. Domluvila jsem si dostaveníčko se sochařem, abych navštívila jeho ateliér, a slíbila jsem d'Andignéovi, že mu určím den, kdy mě uvidí... třebaže jsem Monseigneurova, žádá něco za své dobré služby. Všichni mi věřili — hrála jsem dobře, ale lituji, že tam nebyl Cassagnac.
Nelituji této noci jako té italské. Nekompromitovala jsem se a nikdo mě nepoznal — ani Blanc, ani d'Andigné, ani jiní.
Ten don Carlos je podivný. Celou dobu jsem ho pozorovala a zkoumala — hodně jsem o něm přemýšlela a ten bloudivý král mě nekonečně okouzloval... Ale je tak... hodný... Zcela spím — myslím, že je šest hodin ráno.
Píši se zavřenýma očima, je mi spát.

Poznámky

Pozn. překl.: Souboje zůstávaly mezi francouzskými politiky sedmdesátých let 19. stol. běžné; Cassagnac byl notoricky výzývavý. ↩
Pozn. překl.: Don Carlos (Carlos VII, 1848–1909) — karlistický pretendent španělského trůnu, žijící tehdy v pařížském exilu. Karlisté = stoupenci legitimistické větve Bourbonů. ↩