Úterý 26. února 1878

Nikdo si nedovede představit nic, co by se přiblížilo včerejším hrůzám.
Doktor a Blanc říkali věci tak přesvědčivé, až byly kruté. Pokud jde o mě — po pláči, prosbách,
křiku, po dvou záchvatech nervů šla jsem k policejnímu komisaři a vzala jsem s sebou tu ubohou bláznivou ženu, jíž je má matka. Jim bylo jedno, že jdu na policii — jen nic nedělat proti Georgesovi!!! Tato slepota, toto šílenství, tato bída II
Dokud je otec naživu, zákon nemůže nic podniknout proti synovi, ledaže by ho zavřeli do ústavu.
Paní de Mouzayová, kterou jsem také vzala s sebou, se nemohla vzpamatovat a nechápala nic té ženy, která obětovala svůj majetek, čest a klid, čest, budoucnost a život svých dětí — bláznivému, opilému, zločinnému bratrovi!
Od desíti do dvanácti jsem ležela jako bez smyslů na pohovce a pak jsem šla spát napůl bláznivá.
Když jsem se probudila, shledávám, že jsem si včera poškrábala krk a dva prsty pravé ruky jsou modré a oteklé — asi jsem je včera nešikovně přetočila.
Ale jsem v rozkošné náladě. Snila jsem o Alexanderovi, a jako bych do něj byla velmi zamilovaná.
Ráno přijel Étienne se ženou — dověděla jsem se to při probuzení v jedenáct hodin. V osm hodin do ateliéru jsem nemohla — byla jsem zlomená.
Budeme se oddělovat — ubohý dědeček bude ponechán jako kořist svému synovi a jeho dceři, která ho zřejmě bude navštěvovat dvacetkrát denně a snášet rány, hanebnosti, skandály a věřitele.
Co se za něj platí, mohlo by zaplatit vlastní dluhy — a bylo by to skutečně čestnější.
Tyto hanebnosti jsem trpěla dlouho — ale nyní je konec. Nemohu počítat s nikým, neboť vidím, že moje maminky jsou bláznivé, skutečně bláznivé. Raději chtějí, abych se zašpinila na policii, než aby jednaly proti tomu člověku.
Ach! Bože můj.