Úterý 26. února 1878

Nikdo si nikdy nedovede představit nic, co by se blížilo včerejším hrůzám.
Doktor a Blanc říkali věci tak přesvědčivé, až byly kruté. Pokud jde o mě — po pláči, prosbách,
křiku, po dvou záchvatech nervů jsem šla k policejnímu komisaři a vzala s sebou tu ubohou pomatenou ženu, jíž je má matka. Jim bylo jedno, že jdu na policii — jen nic nedělat proti Georgesovi!!! Tato slepota, toto šílenství, toto neštěstí II
Dokud je otec naživu, zákon proti synovi nic nezmůže, ledaže by ho zavřeli do ústavu.
Paní de Mouzayová, kterou jsem také vzala s sebou, se nemohla vzpamatovat a vůbec nechápala tu ženu, která obětovala svůj majetek, svou čest, svůj klid; čest, budoucnost a život svých dětí — pomatenému, opilému, zločinnému bratrovi!
Od desíti do dvanácti jsem ležela jako bez smyslů na pohovce a pak jsem šla spát napůl bláznivá.
Když jsem se probudila, shledávám, že jsem si včera poškrábala krk a dva prsty pravé ruky jsou modré a oteklé — asi jsem si je včera nešikovně zkroutila.
Ale mám rozkošnou náladu. Zdálo se mi o Alexandrovi, a jako bych do něj byla velmi zamilovaná.
Ráno přijel Étienne se ženou — dověděla jsem se to při probuzení v jedenáct hodin. Do ateliéru jsem v osm hodin nemohla — byla jsem zlomená.
Oddělíme se — ubohý dědeček bude ponechán jako kořist svému synovi a své dceři, která ho zřejmě bude navštěvovat dvacetkrát denně a snášet rány, hanebnosti, skandály a věřitele.
Z toho, co se za něj platí, by se daly platit vlastní dluhy — a to by bylo skutečně čestnější.
Tyto hanebnosti jsem trpěla dlouho — ale nyní je konec. Nemám se na koho spolehnout, jakmile vidím, že moje maminky jsou pomatené, skutečně pomatené. Raději chtějí, abych se zašpinila na policii, než aby jednaly proti tomu člověku.
Ach! Bože můj.