Čtvrtek 23. srpna 1877

Jsem ve Schlangenbadu! Jak a proč — nuže. Protože nevím proč, ale stýská se mi, když jsem oddělena od ostatních, a když už musím trpět, je lépe trpět společně.
Milá Hall odešla na nádraží bez klobouku, tak ji můj odjezd rozhodil. Skoro mám starost, že ji tu nechávám samotnou.
Ubytovali se v jakémsi penzionu ve Schlangenbadu, ale protože penzionu paní baronky mám vrchovatě dost, říkám, že chci pokoje v Badehausu, který je zde tím nejlepším.
Čtyři hodiny v kuse mě trápili — máma a teta tím, že se ptaly, kde chci bydlet (jako bych nic neřekla!), a Etienne tím, že mě přemlouval, abych zůstala u nich. A po čtyřech hodinách mě dostali tak na nervy, že jsem se rozplakala a křičela, že nevím, co chci.
Nemají dost charakteru, aby mi odporovali, ani dost vůle nebo jistoty ve vlastním přání — tak mě škádlí, vedou proti mně mravencí válku!
Bylo by to legrační, kdyby to nebylo tak únavné!
Už na nádraží mě Georges požádal, abych promluvila s jeho otcem a řekla mu, že má dost svého bohémského života, že by si v šestačtyřiceti přál mít něco jistého, moci se na něco spolehnout, nežít ze dne na den z toho, co mu tak ledabyle pošlou. Ale pan dědeček je od té doby, co vidí, nepřístupný a sebemenší slovo je urážka. Nechává se okrádat synem Alexandrem a nezajímá se o své děti víc než Prater o štěňata, která plodí fenám při průjezdu nějakým městem.
Zkrátka — obvyklý povyk. Teta a já si bereme dva pokoje v Badehausu, pro mé koupele je to výhodné.
Fauvel mi nařídil odpočinek — tady ho mám. Jenže nevěřím, že jsem už uzdravena, a v nepříjemných věcech se nikdy nemýlím.
Za čtyři měsíce mi bude osmnáct. Pro ženu třicetipětiletou je to málo. Ale pro mě je to mnoho — ve dvou a půl letech dívčího života jsem měla jen málo radosti a mnoho trápení… a dokonce dost hlučných. Jsem příliš známá! Hodně bych dala za to, abych známá nebyla vůbec. Existuje popularita a popularita. Kdybych byla známa ve společnosti, byla bych spokojená — ale být známa od vidění, známa zkresleně, z doslechu; nikdy se neříká ani správně, ani pravdivě. Hádají mi dvacet let, možná víc! Nikdo mě nezná a já už nemám kouzlo novosti. To jsem nechtěla říci… Nevím, co si počít, neodvažuji se přiznat žádné přání, snovat žádné plány… nic!
Umění! Kdybych neměla tam v dálce tato čtyři magická písmena, byla bych mrtvá. Ale k tomu člověk nikoho nepotřebuje, závisí jen sám na sobě, a jestliže podlehne, pak proto, že není nic a neměl by dál žít. Umění! Představuji si je jako veliké světlo tam, velmi daleko, a zapomínám na vše ostatní — a půjdu s očima upřenýma na toto světlo… Od nynějška.
Oh! Ne, ne, od nynějška, Bože, nestrašte mě! Něco hrozného mi říká, že… Ah! Ne! To nenapíšu, nechci si přivolávat neštěstí! Bože… No, zkusíme to — jsem trochu stará na to, abych začínala, zvláště pro ženu. Zkusíme, a jestli… pak není co říci… a staň se vůle Boží.
Před dvěma lety jsem byla ve Schlangenbadu. Jaký rozdíl!
Tehdy jsem měla všechny naděje — nyní žádnou.
Etienne je s námi jako tehdy, a s papouškem jako před dvěma lety. Stejná plavba po Rýnu, stejné vinice, stejné zříceniny hradů, staré věže s legendami…
A zde ve Schlangenbadu rozkošné balkóny jako hnízda v zeleni — ani zříceniny ani nové, pěkné domečky mě však okouzlit nedokáží. Uznávám zásluhu, půvab, krásu, kde náleží — ale milovat dokážu jen tam. A koneckonců, co je na světě srovnatelného? Nevím, jak to vyjádřit, ale básníci to dosvědčili a učenci to přede mnou dokázali. Říkám-li něco, pak proti tomu, co budou vykřikovat falešní Diogenové. Je to hrozné plémě, které se plete do všeho. Nevím, proč je tak nazývám, vždyť jsou všeho druhu; jsou mezi nimi moudří a aristokratičtí, u nichž by to člověk nikdy neuhádl — a přece zblízka uvidíte, že pomlouvají, nebo prospívají z toho, nebo boří; zejména v bezvýznamných věcech, které člověk jinak nechá být.
Nikdy jsem nebyla tak úplně a tak nepřetržitě zoufalá.
Díky zvyku nosit s sebou „hromadu zbytečností“ jsem za hodinu všude trochu jako doma. Toaletní potřeby, sešity, mandolína, několik dobrých tlustých knih, psací souprava a mé portréty. To je vše. Ale s tím se stane slušným každý hotelový pokoj. Nejraději mám své čtyři velké červené slovníky, tlustého zeleného Tita Livia, malinkého Danta, středního Lamartina a svůj portrét kabinetního formátu, malovaný olejem a rámovaný v tmavě modrém sametu v krabici z juchty. S tím je můj stůl hned elegantní a dvě svíčky vrhající světlo na tyto teplé a oku lahodné odstíny mě téměř usmíří s Německem.
Dina je tak dobrá… tak milá; tolik bych si přála vidět ji šťastnou.
Vida, co to říkám! Jaká ohavná fraška je život některých lidí.