Čtvrtek 23. srpna 1877

Jsem ve Schlangenbadu! Jak a proč — nuže. Protože nevím z jakého důvodu mi vadí být oddělena od ostatních, a když už musím trpět, je lépe trpět společně.
Milá Hall odešla na nádraží bez klobouku, tak ji můj odjezd rozhodil. Skoro se obávám, že ji nechávám samotnou.
Ubytovali se v jakémsi penziónu ve Schlangenbadu, ale protože penzionu paní baronky mám vrchovatě dost, říkám, že chci pokoje v Badehausu, který je zde tím nejlepším.
Čtyři hodiny v kuse mě trápili — máma a teta tím, že se ptaly, kde chci bydlet (jako bych nic neřekla!), a Etienne tím, že mě přemlouval, abych zůstala u nich. A po čtyřech hodinách mě dostali tak na nervy, že jsem se rozplakala a křičela, že nevím, co chci.
Nemají dost charakteru, aby mi odporovali, ani dost vůle nebo přesvědčení o vlastním přání — tak mě škádlí, vedou proti mně mravencí válku!
Bylo by to legrační, kdyby to nebylo tak únavné!
Už na nádraží mě Georges požádal, abych promluvila s jeho otcem a řekla mu, že má dost svého bohémského života, že by si v šestačtyřiceti přál mít něco jistého, moci se na něco spolehnout, nežít den ze dne z toho, co mu tak ledabyle pošlou. Ale pan dědeček je od té doby, co vidí, nezlomný a sebemenší slovo je urážka. Nechává se okrádat synem Alexandrem a nezajímá se o své děti víc než Prater o štěňata, která plodí fenám při průjezdu nějakým městem.
Zkrátka — obvyklý povyk. Teta a já si bereme dva pokoje v Badehausu, pro mé koupele je to výhodné.
Fauvel mi nařídil odpočinek — tady ho mám. Jenže nevěřím, že jsem ještě uzdravena, a v nepříjemných věcech se nikdy nemýlím.
Za čtyři měsíce mi bude osmnáct. Pro ženu třicetipětiletou je to málo. Ale pro mě je to mnoho — ve dvou a půl letech dívčího života jsem měla jen málo radosti a mnoho trápení… a dost hlučného. Jsem příliš známá! Hodně bych dala, kdybych nebyla vůbec. Existuje popularita a popularita. Kdybych byla známa ve společnosti, byla bych spokojená — ale být známa z dohledu, znána zkresleně, z doslechu; nikdy se neříká ani správně, ani pravdivě. Dávají mi dvacet let, možná víc! Nikdo mě nezná a já už nemám kouzlo novosti. To jsem nechtěla říci… Nevím, čím se stát, neodvažuji se přiznat žádné přání, formulovat žádný plán… nic!
Umění! Kdybych neměla tam v dálce tato čtyři magická písmena, byla bych mrtvá. Ale k tomu člověk nikoho nepotřebuje, závisí jen sám na sobě, a jestliže podlehne, pak proto, že není nic a neměl by dál žít. Umění! Představuji si je jako veliké světlo tam, velmi daleko, a zapomínám na vše ostatní — a půjdu s očima upřenýma na toto světlo… Od nynějška.
Oh! Ne, ne, od nynějška, Bože, nestraš mě! Něco hrozného mi říká, že… Ah! Ne! To nenapíšu, nechci si přivolávat neštěstí! Bože… No, zkusíme to — jsem trochu stará na začátek, zvláště pro ženu. Zkusíme, a jestli… pak není co říci… a staň se vůle Boží.
Před dvěma lety jsem byla ve Schlangenbadu. Jaký rozdíl!
Tehdy jsem měla všechny naděje — nyní žádnou.
Etienne je s námi jako tehdy, a s papouškem jako před dvěma lety. Stejná plavba po Rýnu, stejné vinice, stejné zříceniny hradů, staré věže s legendami…
A zde ve Schlangenbadu rozkošné balkóny jako hnízda v zeleni — ani trosky ani nové, pěkné domečky mě však okouzlit nedokáží. Uznávám zásluhu, půvab, krásu, kde náleží — ale miluji jen tam. A koneckonců, co je na světě srovnatelného? Nevím, jak to vyjádřit, ale básníci to ujistili a vědci to přede mnou dokázali. Řeknu-li to, postaví se proti mně falešní Diogenové. Je to hrozné plémě, které se plete do všeho. Nevím proč je tak nazývám, jsou různé druhy; jsou mezi nimi moudří a aristokratičtí, u nichž by to člověk nikdy neuhádl — a přece zblízka uvidíte, že pomlouvají, nebo prospívají z toho, nebo boří; zejména v bezvýznamných věcech, které jinak nechá padnout.
Nikdy jsem nebyla tak úplně a tak nepřetržitě zoufalá.
Díky zvyku nosit s sebou „hromadu zbytečností“ jsem za hodinu všude trochu jako doma. Toaletní potřeby, sešity, mandolína, několik dobrých tlustých knih, psací souprava a mé portréty. To je vše. Ale s tím se stane slušným každý hotelový pokoj. Nejraději mám své čtyři velké červené slovníky, tučného zeleného Tita Livia, malinkého Danta, středního Lamartina a svůj portrét ve formátu kabinetu, malovaný olejem a rámovaný v tmavě modrém sametu v krabici z juchty. S tím je můj stůl hned elegantní a dvě svíčky vrhající světlo na tyto teplé a oku lahodné odstíny mě téměř usmíří s Německem.
Dina je tak dobrá… tak milá; tolik bych si přála vidět ji šťastnou.
Vida, co to říkám! Jaká ohavná fraška je život některých lidí.