Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 19. dubna 1876

Pohleďte na nevýhodu mého postavení. Antonelli beze mne má klub, společnost, přátele — zkrátka vše, jen ne mě. Kdežto já bez Antonelliho nemám nic.
Pro něj jsem jen přepychovou zábavou — on byl pro mě vším; díky němu jsem zapomínala na naše hrůzné postavení, nemyslela jsem na ně a zabývala jsem se jen jím — příliš šťastná, že se mohu vyhnout realitě.
Ať se ze mne stane cokoliv — odkazuji svůj deník veřejnosti. Všechny knihy, jež se čtou, jsou výmysly — situace v nich jsou násilné, postavy nepravdivé. Kdežto toto je fotografií celého jednoho života. „Ach," řeknete, „ale tato fotografie je nudná, kdežto výmysly jsou zábavné!" Říkáte-li to, dáváte mi velmi malou představu o své inteligenci. Nabízím vám zde to, co ještě nikdo neviděl. Všechny paměti, všechny deníky, všechny ty dopisy, které se vydávají — to jsou jen nalíčené výmysly určené klamat svět.
[Poznámka: Ovšemže tón zde není násilný a vše se nevyznačuje únavnou přehnaností a romantismem! 1881]
Nemám žádný zájem klamat — nemám ani politické činy, jež bych musela zahalovat, ani zločinné vztahy, jež bych musela skrývat; nikoho nezajímá, zda miluji nebo nemiluji, zda pláču nebo se směji. Mou největší starostí je vyjádřit se co nejpřesněji. Neklamu se o svém stylu ani pravopisu.
Dopisy píšu bez chyb — ale uprostřed tohoto oceánu slov bezpochyby mnoho chyb propustím. Dělám navíc chyby ve francouzštině. Jsem cizinka — ale požádejte mě, abych se vyjadřovala ve svém vlastním jazyce; možná bych to dělala ještě hůře.
Ale nezačala jsem deník, abych říkala toto vše. Chci říct, že není ani poledne, že jsem víc než kdy jindy vydána na milost svým mučivým myšlenkám, že mám stísněná prsa a že bych ráda vykřičela.
Ostatně to je můj přirozený stav — dokud nemám žádného Pietra, aby mě odváděl od mého stálého neštěstí. Proto na tom tolik záleží.
Nebe je šedé, Chiaiou projíždějí jen fiakry a špinaví chodci — a ty hloupé stromy zasazené mezi promenádu a moře brání výhledu. V Nice na promenádě des Anglais má člověk z jedné strany vily a z druhé moře, jež bez překážky bije o kameny. Tady jsou domy na jedné straně a na druhé jakýsi sad, jenž se táhne podél celé ulice a odděluje ji od moře — a je sám od moře oddělen dosti velikým pruhem pusté půdy, pokryté stavebními kameny, jež skýtá opravdu pustý pohled smutku. Dojde-li se na náměstíčko, kde Chiaia končí — osázené pěknými keři — je tam lépe a to místo je hezké. Dál se vstupuje na nábřeží: vlevo domy, vpravo moře — ale moře zastavené balustrádovým zdí, posetou stánky prodavačů ústřic a lastur; pak přicházejí mříže samotného přístavu. Ale to už není moře — je to špinavé místo, celé zacpané haldou ošklivostí.
Šedé počasí mě vždy trochu rmoutí — ale tady, ale dnes — utiskuje mě. To smrtelné ticho v našem hotelovém bytě, ten dráždivý hluk fiakrů a vozů se zvonečky venku, to šedé nebe, ten vítr, jenž pohybuje záclonami!
Ach, jsem ubohá — a nesmím to přičítat ani nebi ani moři, ale zemi. Toto zklamání na účet Pietra, o němž jsem navzdory svým pochybnostem vždy myslela, že je tak upřímný a tak zanícený... Ta upřímnost a zanícení se mění ve lež a zbabělou pokoru!
Koneckonců — můj život teprve začíná; proč tolik křičet pro jedno zklamání, pro jednu lež! Ještě jich uvidím tolik.
Zítra večer odjíždíme. Nemáme dost peněz — musíme odjet. Není to mrzuté?
Čas mi připadal dlouhý — a přitom zítra to teprve bude osm dní!
Ráda bych věděla, od kdy je pan Antonelli v Římě. Především bych chtěla znát pravdu! Byl odveden lstí, nebo se vzdálil sám od sebe? Přijmeme-li tuto druhou hypotézu, muselo by to také znamenat, že mi nikdy neřekl ani slovo pravdy.
Byl-li vzdálen lstí, pak po návratu se měl trochu více hýbat. Ale existuje třetí domněnka: vzdal se mě sám od sebe. To by bylo rozkošné.
Možná mě také miluje — ale protože já ho nemiluji, nutí se na mě zapomenout. To je domněnka nejlichotivější pro mé sebevědomí — a snad dost pravděpodobná.
Plowden mu jistě ukáže mou fotografii a dá mu přečíst PAX TIBI.
V každém případě tím lépe. Ach! Ale zapomněla jsem na něco nádherného — jak říkal Foster — totiž, že jsem to byla já, kdo ho nechtěl, já, kdo vždy říkala ne — a on si tedy nebude myslet, že ho miluji. To je náhrada — téměř radost.
Ještě několik dní a budu v Nice. Tento okamžik, po němž jsem dříve tolik toužila, je mi nyní lhostejný. Nechtěla bych ho odkládat — prostě proto, že mám povahu naprosto nepřátelskou jakýmkoli průtahům.
Jsem ráda, že jsem minulé léto byla pár dní ve Florencii a toto jaro v Neapoli. Až budu muset v budoucnu do těchto míst jet, nebudu mít tu averzi, jakou mám ke každému novému městu.
Ta ubohá teta — umírá nudou! Ještě nikdy nebyla tak dlouho sama a její dopisy mi vzbuzují lítost. A dědeček! A psi a Sapogenikovi a Collignon a opice!
Myslím, že Antonelli je v Římě od soboty. V tom případě by otálel jen o týden. Nuže — opět zjemňovadla a omluvy. Ostatně ne proto, abych ho ospravedlnila — ale abych se uklidnila.
Altamura ukazuje a rozhazuje příliš mnoho peněz, než abych mu důvěřovala. Hned je vidět, zda muž hází penězi ze zvyku nebo aby druhým házel písek do očí.
Nudím se tak, že nevím kam se podít — a „Hraběnka ze Salisbury" je příliš vážná kniha, aby mě omámila a zaujala.
Kanáři a papoušci! Vracím se z procházky — byla skvělá. Právě jsme zahnuly před balkon, kde stáli páni a mimo jiné Muliterno, a viděly jsme Altamuru, jak dělá šaška na koni — když tu prošel Torlonia s přítelem Petruccia a naprosto přirozeně sňal klobouk, jako bychom byly na Corsu nebo na Pinciu. Zdálky zahlédl Čokoládu vedle kočího — ale pro mě to bylo tak nečekané, tak nečekané... že mi to přišlo zcela přirozené. Veselost mi vystoupila do hlavy od srdce — jako pěna z lahve šampaňského. Vrátila jsem se na balkón — napůl šílená radostí — a pak... Co jsem pro Torloniho? Proč ta radost při pohledu na muže, jenž si mě ani nevšímá?.. A pomalu se pěna uklidnila a já opět viděla smutnou skutečnost. Jen já myslím na tyto lidi — oni se o mě nestarají.
„Nechci odjet zítra!" zvolám při návratu. A proč zůstat? Vidět Torloniho je bezpochyby obrovské potěšení — ale toto potěšení je doprovázeno tolika bolestmi a tolika ponižujícími myšlenkami, že to člověka opravdu nutí rozbít si hlavu!!
Poznamenejme mimochodem, že jsme navštívily královský palác u divadla San Carlo. Doenhoff, který nás potkal poté, co se máma již vrátila, se zeptal, zda budeme doma večer. Jdeme do divadla.
Večeře je servírována — já jím sama a ostatní jdou ke společnému stolu.
Bože, jaká smutnost! Torlonia je skutečně k zbožňování — to je ten, z koho bych šílela, kdyby mě miloval!!
Tenhle okamžik spokojenosti mi ublížil — ten Torlonia mě ponížil, nevím proč.
Je tu mnoho tváří z Říma — člověk by řekl, že je na Corsu.
Nechci nikde zůstávat — chci se vrhnout střemhlav do Ruska a vrátit se odtud teprve čistá. Ještě hodina a tento život mi připadá nemožný. Nevím, zda je to představivost — ale zdá se mi, že každý na nás ukazuje prstem, posmívá se, pohrdá!
Chápete, jaká to je muka!
Do divadla nepůjdu! Proč jít? Abych vzbudila zvědavost — aby se ptali: kdo? A aby odpovídali: nevím.
Ach, kdyby tak odpovídali — bylo by to příliš šťastné! Ale ne — budou chtít podávat informace sebrané po kouskách a sešité dohromady do odporné látky!
Ostatně se mi zdá, že nás všichni znají. Musíme odjet — nic mě tu nedrží; nejsem k ničemu ani sobě ani nikomu jinému — nikdo mě nemiluje, nikdo se o mě nestará!
Slyším Doenhoffa, jak právě vstoupil do salonu. Ten ubohý blázen ještě doufá, že od mámy něco získá. Mohl by se stejně tak dvořit soše nebo kusu nábytku.

Poznámky

Pozn. red.: Mariin manifest deníku jako document humain (lidského dokumentu) — předznamenává to, co později vybrousí ve svou proslulou předmluvu z roku 1884. Tato pasáž byla ve vydání z roku 1887 potlačena. ↩
Pozn. red.: Mariina břitká vlastní poznámka z roku 1881, napsaná pět let po tomto záznamu, jíž si tropí žerty ze svých velikášských prohlášení. Ironie je pro její bystrou sebereflexi příznačná. ↩
Pozn. překl.: „PAX TIBI" (Pokoj tobě) — latinský pozdrav, zřejmě nápis na fotografii nebo pohlednici, která měla Antonelliho oslovit. ↩
Pozn. překl.: „Foster" — osoba, na niž Marie odkazuje; identity nejasná. ↩
Pozn. překl.: Domácnost v Nice zřejmě zahrnovala skutečné domácí opice — v 70. letech 19. století nikoli neobvyklý aristokratický rozmar. ↩
Pozn. překl.: „La Comtesse de Salisbury" (Hraběnka ze Salisbury, 1839) — historický román Alexandra Dumase staršího, odehrávající se v Anglii 14. století. ↩
Pozn. překl.: „Kanáři a papoušci!" — Marie Bashkirtseffové vlastní zvolání, které si vymyslela; vyjadřuje překvapení a zábleskovou radost. ↩
Pozn. překl.: Pincio — terasovité zahrady na návrší nad Piazza del Popolo v Římě, jedno z módních míst k procházkám římské aristokracie. Torloniho smeknutí klobouku zde nese onu nenucenou přirozenost společensky rovného — což je právě to, co Marii vzrušuje. ↩
Pozn. překl.: Teatro San Carlo — velké neapolské operní divadlo, jedno z nejstarších a největších na světě (otevřeno 1737), považované za soupeře milánské La Scaly. Stojí hned vedle královského paláce (Palazzo Reale). ↩