Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 8. dubna

Vlasy mi najednou přestaly se kadeřit. Běda!
Za strašného větru vycházím. V půl šesté teta nastupuje na vlak do Cannes a já si jdu objednat papír s knížecí korunou a iniciálami A. B. — uvidíme proč.
Večer čtu tatínkovi Napoleona od Dumase.
Opravdu nevím, proč se Dumas pohrdá — snad proto, že se čte se zájmem a potěšením? Co se od romanopisce žádá? Aby bavil.
Nuže, Dumas vždy pobaví, a dokonce [Škrtnuto: občas] často poučí. Nelze si představit, kolik jsem na sira Fredericka myslela. Od prvního okamžiku, co jsem ho spatřila, se mi jevil jako záletník jako Carlo — a nic nemám ráda tak jako typy à la Carlo. Tak dobře si pamatuji: 10. ledna jsem byla s Dinou v napůl zavřeném landau, vracely jsme se z Promenády, projížděly jsme kolem parku, skoro u vjezdu na nábřeží Masséna, a viděla jsem gentlemana kráčejícího po bulváru směrem k Promenádě. Měl ruce v kapsách a zrovna otevíral ústa k zívnutí, právě když jsme projížděly.
Se svou obvyklou pohotovostí jsem hned viděla, co je to za ptáčka, a bez jakýchkoli rozpaků jsem vystrčila hlavu z kočáru, abych ho lépe viděla; ale protože on, vida můj pohyb, se na mě podíval, zapomněla jsem ho zkoumat — zaujalo mě, že se na mě dívá.
Trvalo to pětkrát kratší dobu, než kolik mi zabralo to zapsat.
[Na příč stránky: Hamilton, Johnstone, Olliver, princ z Walesu. Nadchla jsem se pro to všechno najednou. Je protivné, že jsem napsala nadšené stránky kvůli takovým hloupostem.]
Snad mi časem můj vkus pro krásné věci poslouží? Doposud slouží jen k mému trápení.