Středa, 26. srpna 1874

Žádný krásný sen. Máma a Dina odjíždějí beze mě a já si v sedm znovu lehám. Máma včera večer vyprávěla tetě a zakončila takto: Moussia musí být nadšená, včera se za ní honili a dívali se na ni opravdu až do otravnosti. Přichází Merjeewský, nejsem v salonu, nejsem k zastižení; najednou se všichni řítí s křikem: Podívej, podívej, kdo jde. Nadzvednu rolety a vidím Doriu, ale protože mě málo nadchne, ustoupím, zatímco se všichni vrhají k oknům a křičí jako vesnickí psi, když projede kočár. Na molu, s Fosterem I, ale tam na nás zaútočí ta židovská příšera, nula, Rosen. Člověk, kterého se nelze zbavit. Před molem jsem si udělala projížďku na loďce v přístavu, s tetou a Dinou. Veslovala jsem, ale Dina mi překáží; všude chce dělat totéž co já, lépe než já, a dráždí mě. Hrabě je také na loďce, ve vlídném a ošklivém postoji. Nemluvím s ním od. S mámou na hrázi; Basilewský se s námi prochází, dokud nejdeme na večeři, s Fosterovými, další starou Angličankou a těmi dvěma mladými z onehdy a baronem Leissem, v Cercle des Bains. Ale ejhle, je nás třináct. Leiss najde Merjeewského a přivede ho, ale právě s ním je nás třináct!
— Přišel jsem na svět třináctého a všude jsem třináctý, — a ten mladý škeble si šel večeřet do jiného sálu. Uprostřed večeře dostávám kytici od jedné dámy. Ale Paul pak vypráví, že byla určena mámě. Naštěstí jsem té kytici nevěnovala žádnou pozornost a od prvního okamžiku jsem ji chtěla vyhodit. Ke konci každá dáma dostala kytici a Leiss mi přišel dát jednu se slovy:
— Doufám, že mi prokážete tu čest a ponecháte si tuto o něco déle než tu druhou. Řekl mi spoustu milých věcí a stovku komplimentů, stejně jako slečně Fosterové. Máma říká, že mi Foster I dělá dvůr; nevšimla jsem si; možná na anglický způsob. Od večeře jdeme do Kursaalu. Procházím se s Florence (slečnou Fosterovou) a jejími dvěma bratry na hrázi. Večer je klidný a krásný. Vidím Merjeewského s Plobsterem. Seznámil se s ním, jsem si jistá, aby mě škádlil tím, že mi ho nepředstaví.