Neděle 19. července 1874

Odcházíme — a všichni muži zůstávají s Basilévitchovou. Vracím se v náladě, kterou je snadné uhádnout.
Později jsem z okna viděla, jak se vrací Basilévitchová, její manžel a její přítel.
Máma řekla, že Gericke neodjel, protože mu slíbila dostaveníčko po odjezdu de Tanlaye. To neříkám já, to říká máma. Winslow byl dnes večer často u mě. Proč to není někdo jiný!
Každý večer cestou domů myslím na něj a někdy ho vidím. A srovnávám ho.
To, co bych chtěla říci, je tak nejasné, že tomu sotva rozumím. Je to tak, ne. Chci říci, že to, co k němu cítím, je něco mimořádného, něco, čemu nerozumím. I on je mimořádný. Když na něj myslím minutu nebo dvě, vévoda okouzlí — když ho vidím, ne, raději neříkat nic. Nikdy nebudu umět napsat, co cítím, protože sotva dokážu shromáždit své myšlenky [Škrtnuto: v tomto bodě], rozplést je — a to vždy s chvěním, že ztratím nit, nit, kterou nedržím. Všechno ve mně, ne, to je konec! Na nic si už nepamatuji.