Sobota 11. července 1874

Jaké by to bylo štěstí mít bernardýna — pojmenuji ho Notlimah. Jenže — Basilévitchová nám volá z okna, že přijde, abychom šly spolu na hudbu. Když nepřicházela, šla jsem k ní, a to mě věru zamrzelo, když jsem u ní našla Gericka... ale budiž. Jdu s nimi, máma říká, že hned přijde. Basilévitchová jde nechat u hraběnky Merjeeské vizitku svou i manželovu. Ta dáma je doma, a já jsem nucena čekat na Basilévitchovou ve společnosti Gericka; stojíme pod oknem v ulici de l’Hospice a říkáme si zcela klidně naprosto obyčejné věci, když tu se otevřou dveře pokoje a oknem vidím de Neufarge, jak se usazuje ke čtení. Můj první popud byl kvapně odstoupit od okna, jako bych dělala něco špatného, pak říkám: „To je pán, kterého jsem nechtěla zdravit — pojďme se projít po aleji.“ Gericke je dítě z dobré rodiny, ve společnosti říká hlouposti, ale o samotě se mnou byl dokonalý. To se mi líbilo. Ale při odchodu od Basilévitchové provedl něco strašného — když jsme přecházeli náměstí, bubnoval holí na drátěnou turnýru Basilévitchové, jako by to byla zeď nebo židle. Doma jsem to vylíčila s velkým pozdvižením. Návštěva Basilévitchové skončila, usedáme u hudby, kde se k nám připojí nejdřív markýza a pak máma. Mluví se o úterním pikniku. Malý Polák předstírá chlad v odpověď na mé drzosti.
Basilévitchová byla na nádraží s Gerickem a s manželem, aby přivítala hraběte de Tanlay, který zastává nějaké místo u Mac-Mahona. Přijel, ten hrabě, ohlášen tři dny předem — a Basilévitchová září.
Před plesem se odehraje skandální velmi nepříjemná scéna — bratr mě dohnal k zuřivosti tím, že mi nedal knihu, chtěla jsem ho potrestat židlí, máma se vyděsila a dostala záchvat nervů. Zavolali Lezaaka, ale za hodinu, jako kouzlem, byla na plese v šedých šatech od Wortha. Já jsem měla bílé od Wortha, vlasy volně na zádech, sluší. Sál je plný, ale my a Basilévitchová jsme jediné bez klobouku. Basilévitchová je se svým malým hrabětem de Tanlay, který vypadá jako všichni operní tenoři. [Vložený řádek: Který je slušnost sama. Líbí se mi, má vyrovnané, klidné a příjemné způsoby.] Hned nám ho představili. Tu ke mně přistoupí jeden pán a žádá mě o tanec.
„Neznám pána...,“ říkám tiše a váhavě.
„Jsem pan van Halsen“ (nebo něco podobného).
„Jsem příliš unavená, pane,“ říkám s nevinným úsměvem.
Viděl snad někdo takovou drzost!
Zavěsím se do mámy a usedáme na pohovku vlevo. Za námi je ten slavný krásný mladík. Dám se do hovoru s paní Davignonovou, aby mě slyšel. De Tanlay tancuje dobře, a hlavně rychle — všichni se dívali, když jsme tancovali. Tancovala jsem s mnohými, se všemi, které známe, kromě Macainna, který mě neráčil pozvat — ten medvěd. Se třemi Američany — Winslowem, který vypadá jako vrátný z Acqua Vivy, Clarkem, který je milý chlapec, a Laddem — hrůza, šilhá, strašně plachý — vida ho takového, zdrtila jsem ho. Ano, je ošklivý, je plachý — poděsme ho.
Ale hle Představili nám toho, kdo se odvážil mě pozvat. Je to hrozný Holanďan. A po něm ten krásný mladík, ten obrovský mladík. Miluji na něm tu jeho obrovitost. Ale má ošklivé oči, obyčejné způsoby a vůbec žádné držení. Neví, co s rukama.
Máma mi ho představuje, čekala jsem, že uslyším jméno jako Esterházy, a slyším: „Pan Paparigopoulos.“ Ale to je nedůstojné — papa, rigo, poulos — je to Řek!
Není hezký, má vyplašené malé oči a navíc je v rozpacích. Ne, už nejste pěnkavka, ne, ne, ne — nenoste už to jméno. Nikdy se mi nelíbil, ale od toho jména mi začíná být lhostejný.
Škoda, doufala jsem, že to bude někdo. Byly jsme obdivuhodně obklopeny. Byla jsem spokojená. Bože, vpravdě se nesluší míchat sem Boha, ale musím, protože mimo jiné prosím Boha, aby zařídil, abychom byly obklopeny a žily tak, jak si přeji. Zde žijeme tak, jak si přeji. Co jsem udělala, abych si to zasloužila — naopak mi připadalo, že se chovám špatně a nezasluhuji si nic.
Gericke je tu nejmilejší, stál u mě po celý lancír, neumí konverzovat. Říká tak roztomile Douchenko, že jsem do toho slova zamilovaná. Když se mnou mluví, říká mi Douchenko, a já mu říkám Imbecile. Mohu si s ním takový tón dovolit, protože je šlechtic, slušný a dobře vychovaný. Směje se, žertuje, já také. Ale nikdy mě nemůže ranit ni slovem, ni gestem. [Vložený řádek: Ne vždycky — důkaz najděte v úterý.] Jsem s ním nenucená a klidná, je to dobré dítě s představami o slušnosti a společenských zvyklostech — na nejvyšší úrovni.
Kde jsem jen přišla k takovým závěrům?
Rozesmívá mě, aby viděl můj důlek, a natáhl prst, aby na něj ukázal — plácla jsem ho vějířem přes ruku. Malý hrabě se přišel postavit za nás. Jsem klidná, vím, že se mi Gericke nedvoří a nikdy dvořit nebude, chovám se s ním tedy zcela přirozeně. Pak přichází Holanďan, Papati atd., de Tanlay a další a další — a jsme obklíčeny. Je to tak příjemné!
Nedali mi pokoj ani na vteřinu; tvrdí, že tančím valčík obdivuhodně, kvůli zlaté čelence mě přirovnávali k řecké hlavě, tolik mi namluvili — a kdybych byla hloupější, hlava by se mi z toho točila.
Paparigo atd. je slušný.
Sestupujeme do kavárny na zmrzlinu a Gericke mizí s Paulem. Budou spolu zajídat svůj žal. De Tanlay triumfuje, Basilévitchová je v bílém a metá umírající pohledy.
De Tanlay nás doprovází, protože doprovází Basilévitchovou.
Čím víc poznávám muže, tím víc miluji... vévodu z Hamiltonu.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „comme il faut“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „I overwhelmed him“. ↩
Pozn. překl.: Lancír — slavnostní čtvercový tanec. ↩