Úterý 23. června 1874

Máma je velmi nervózní — vzlykala, nevědouc, kam pojedeme. Když jí navrhovali Vichy, odpovídala vzteklým odmítnutím; a teď, když jsme ve Spa — a dokonce i chvíli předtím, než jsme přijely — plakala, smála se, říkala, že Spa je díra, že tu nikdo není, že je to na konci světa. Názor, který zatím plně sdílím. Zatím jsem tu doopravdy neviděla nikoho — jen pár pánů; pravda, pršelo, a od rána se počasí změnilo čtyřikrát. Teď je tu pátá změna s deštěm — a! než to stačím napsat, slunce se zase ukazuje a po dešti ani vidu ani slechu.
Opouštěla jsem Paříž s citelnou lítostí — miluji Paříž samu o sobě. Když jsme projížděly náměstím Grand Opéra, viděla jsem střechy domů a okna horních pater pozlacené paprsky zapadajícího slunce; bylo to tak krásné, se všemi těmi lidmi, kteří se tam hemží, že jsem se dala do zpěvu, abych potlačila vzrušení — hluk omnibusu byl ohlušující, mohla jsem křičet. Je škoda, že člověk musí opustit to, co miluje — žije se jen jednou a život je tak krátký. Cestou jsem si vzpomněla na všechny ty lidi, které znám a které neznám — no, je to možná hloupé, ale bylo to, jako bych opouštěla přátele. Lambertye, Rothschild, Wittgenstein, Chimay, Tichkevitch a dokonce tlustý Fritz Meyer — tohle jsou moji přátelé. Ovšem dva z nich jsou velmi plaší a nemohu je tak nazývat. Lituji Paříže (prohlížím se v zrcadle, zatímco píšu — nespala jsem dnes v noci ani půl hodiny, a přesto jsem podivuhodně zkrásněla). Vyšla jsem s Paulem, koupila jsem si náhrdelník u Pratera a zastavila se v různých obchodech, než jsme odjely. Nikdy se s tímto vznešeným městem nedokážu dost rozloučit. A co jsem tu? Nic. Koho vidím? Nikoho. A přesto miluji Paříž. Pokusím se v ní jednoho dne bydlet, jestliže to Bůh dovolí. Co pak o tom řeknu?
Tato malá lotra Berthe lhala nebo si vymyslela, že přijede vévoda z Hamiltonu. Budu mu od nynějška říkat Hamilton pozpátku, což dává Notlimah, což zní jako jméno indického božstva. Cestuju ve svých šatech z New Scotland a malém černém klobouku. Všechno mi tak sluší, že to bylo hezké.
[Od tohoto místa až do předposlední stránky sešitu je deník psán na papíře s iniciálou M v záhlaví]
V čekárně vstoupil jeden pán a máma při pohledu na něj řekla: Támhle je pán. Všimla jsem si ho už ve velkém sále, protože nesmírně připomíná Notlimaha — velmi dobře oblečený, s dobrými způsoby, zkrátka velice mu podobný. Jenže takové tváře jsou zlé a bojím se takového výrazu ve fyziognomii. Ten výraz pohrdavé posměšnosti, ten chvějící se ret, jak by řekl A. Dumas, ty šedé oči a ty způsoby živé, lehké a zároveň důstojné — to všechno mě zastrašuje a nahání mi strach:
[Marie vytrhla a odstranila spodní část listu, pak pokračovala v deníku na rubu]
Vévoda z Hamiltonu se mi vrací do paměti v nejmenších podrobnostech. Když vstoupí někam, rozsvítí to místo — nekráčí, ale jako by letěl, letěl tak klidně, tak ušlechtile a zároveň tak důstojně. Jeho mírně skloněný nos a ústa mu dodávají pohrdavý a [Škrtnuto: ztuhlý] hrdý výraz smíchaný se [Škrtnuto: hrdostí a] zlobou, dokonce krutostí. [Škrtnuto: To jsou] Malé šedé oči k tomu všemu přidávají posměšný výraz.
„Má ve své chůzi něco z lehké majestátnosti boha." Zkrátka celá jeho osoba tak ušlechtilá, jeho gesto tak velkolepé a zároveň tak nafoukaně dobrácké, jeho vznešené chování, které ho neopouští ani když si hvízdá — to vše dělá z tohoto muže nejodpornějšího, nejodpudivějšího a zároveň nejrozkošnějšího a nejpřitažlivějšího [Škrtnuto: kterého jsem] člověka na světě. Odpudivý — to je to pravé slovo. Když jsem ho viděla zblízka při střílení holubů, spatřila jsem vzápětí všechny ty manýry a výstřednosti, o nichž jsem se pokoušela podat představu. Můj první dojem byl, že má zlou tvář, a bála jsem se. Přesto ho pokládám za krásného jako poloboha. Apollón zpředu má v sobě něco z něj. Všichni, kdo budou chtít říct pravdu, řeknou, že mám pravdu — až na některé výrazy, které jsem možná přehnala.
Pršelo, my, to jest já, Dina a Paul, jsme šly navštívit město (nepromokavý plášť a kapuce). Ti, kdo nás viděli, se na nás dívali.
Máma je nemocná, hodně trpí.
Další záchvat nervů — chvěla jsem se při každém jejím zasténání silnějším než ostatní. Díky Bohu a Walitskému krize pominula a máma vyvázla jen tím, že musí zůstat na lůžku. Celou tu noc jsem nezamhouřila oko, nebo přesněji — spala jsem půl hodiny, takže jsem ve svém životě získala celý den navíc; tato noc byla pro mě dnem. Večeřely jsme v půl páté a kolem páté hodiny, zatímco jsem četla na lehátku, usnula jsem jako miminko. Probudila jsem se o hodinu a půl později v přesvědčení, že je už příští den, a přistihla jsem se, jak stojím uprostřed pokoje a pronáším nesouvislé řeči, ptajíc se, jestli už je den — stále jsem ještě snila.
Zdá se mi, že uplynuly dva dny, protože poté, co jsem si zdřímla, jsem měla hlad.
Máma je proti Spa, co budeme dělat? Udělejme nejprve průzkum místa, zorientujme se a uvidíme.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „New Scotland" — pravděpodobně název látky skotského typu (tartanová nebo podobná tkanina), v souvislosti s Hamiltonovým skotským titulem.
Pozn. překl.: V originále anglicky: „waterproof" — nepromokavý plášť, pláštěnka.