Úterý, 14. dubna 1874

Další smrt, pan Fedoroff přešel ze života k smrti včera večer při hře v kartách u pana Pattona. Jaké překvapení pro hostitele. Zemřel na aneurysma. Jak se letos umírá a také se žení.
Prší.
Stiopa ztropil své ženě scénu, hrubou, barbarskou, nemožnou, zuřivou, divokou scénu, protože nakoupila nějaké mramorové drobnosti a to zvýšilo váhu kufrů. Chybělo málo a tu ubohou malou ženu, která plakala, by byl uhodil. Bylo to pobuřující a zároveň komické slyšet mohutný hlas toho divokého netvora a pak hlas Mačenky, žalostný a slzavý. Bylo dobře slyšet, jak cítí, že ho poslouchají a bojí se ho. Ten netvor! Ať mě Bůh a andělé ráje uchrání od ruského manžela a velkostatkáře. Jaká hrubost! jaká tvrdost, jaká divokost, jaké barbarství, jaké mužické způsoby! Pane Bože!
Především velkého pána a dobře vychovaného.
Okamžitě mě napadl Miloradovič, zatímco jsem slyšela a naslouchala výkřikům a dupání nohama.
Také je to strašlivý netvor. Bože můj, ochraň mě od takového manžela.
Chci jen anglického vévodu. Tato národnost a tento zbožňovaný titul mi připadají jako úplná záruka proti hrůzám, kterých se tak bojím.
Vešla jsem na několik minut do domu smrti, abych přinesla mušelín, o jehož koupi mě požádali. V tomto deníku jsem ještě neviděla mrtvé.
Dnes ráno jsem měla k mámě proslov, plný důstojnosti a důkazů. Proslov o našem životě. Často zoufám. Jak trpím, že musím žít takto.
Včera při návratu z Monte-Carla, na nádraží v Nice [Škrtnuto: událost] se mámě stala velmi nepříjemná věc. U východu přišel k mámě mladý Němec, dokonale oblečený a zdánlivě gentleman, ale trochu podnapilý, s rozpřaženýma rukama se slovy „má drahá". Sotva stačila uskočit. Myslím dokonce, že se jí dotkl, protože mi o té záležitosti nic neřekla, a když jsem se zeptala, jestli se jí dotkl, nikdo neodpovídal přímo. Tehdy ho Stiopa a pan Anitchkoff, kteří byli hned vedle, chytili, vytáhli ven z východu, na vzduch. Pan Anitchkoff, ten stařík sedmdesáti let, se vznítil jako v sedmnácti a celou dobu ho postrkoval [Škrtnuto: mu dával] pěstmi do šíje.
Stiopa [Škrtnuto: tehdy] vykřikl: „Walitský!", aby ho poslal k mámě; ten přiběhl, a Stiopa, zapomínaje na mámu, mu řekl: „Prašti ho, toho darebáka!" — a Walitský mu bez zaváhání naložil pěknými ranami do obličeje i jinam. Všichni tři ho zbili do krve.
Stiopa tvrdí, že bude-li žít ještě sto let, už nikdy nenapadne dámu, kterou nezná.
Zasloužil si takové zacházení, ale pokud je to gentleman, je mi ho líto, protože je více než mrtvý.
Chudák!