Neděle, 12. dubna 1874

Spala jsem do poledne.
Dnes jsou Velikonoce! Nelíbáme se, nedáváme si červená vajíčka, ani dárky. Člověka to odcizí od rodiny a z každého udělá sobce a tvrdého egoistu.
V jiných rodinách se připravují překvapení, shromažďují se, milují se, líbají se, je to krásné a sladké; ale u nás! žijeme jako psi. Papa je neurastenický, nechápe se, co říká, neví se, co chce. Máma je hloupá nebo předstírá, že je, nemá návaznost v myšlenkách. My mladí nemáme jiné zábavy, než jezdit do Monte Carla nebo do Nice na silnici a do veřejné zahrady, kde nikdo není. Nudíme se, pijeme, jíme, spíme, urážíme se, jezdíme do Monte Carla prohrávat peníze! Tak to chodí, tak to chodí! Paul, který přichází občas, ještě on nám dělá radost, ale káže. To je celý náš život, a jsme bohatí!
Odjíždíme kolem 24. Papa říká, že pojedeme do Vídně, protože ve Švýcarsku je mnoho republikánů, ale já zbožňuji krále a prince. In furia. Mačenka upravuje mou sukni, je velmi dobrá, totiž sukně.
Na moři byla bouře, šly jsme na shazovač klobouků podívat se na vlny, bylo to nádherné, vypadalo to jako obraz Ajvazovského. Byla jsem na několik okamžiků smířena s Nice.
Ráda bych věděla, kdo je 28. Než zjistím jeho jméno, neřeknu, že mě baví.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „in furia" (v zuřivosti, v šílenství).