Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý, 7. dubna 1874

Mé zelené šaty jsou zničené jako ty šedé. To je desáté ponaučení, že si zde nic nenechám šít. Napíšu Laferrièrovi, Worth nám zahrál ošklivý kousek a už k němu nepůjdu.
Připadám si dnes večer tak hezká, že se jen těžko loučím se zrcadlem. Bílá, [Škrtnuto: Je to tak dlouho, co jsem] růžová, zlaté vlasy, zářivé oči, červené rty, tmavé obočí a růžové uši.
Pohleďte na tento malý růžový nosík,
Malé ručky a roztomilé nožky
A všechny ty malé věci, Jež vzbuzují velké vášně.
Zdám se ostatním taková, jaká se zdám sama sobě? Nejsem vždy hezká, naopak, zřídka. Často jsem dokonce ošklivá.
Obecně jsem hezká večer, osvěžená nočním vzduchem (mé okno je otevřené, dokud neulehnu), v noční košili, vypadám velmi dobře, škoda, že mě nikdo nemůže vidět.
Byly jsme naproti klubu Méditerranée, když mi Dina říká: „Hle, včerejší kůň se svým jezdcem, jenže jede tak rychle, že ho není vidět." A opravdu, když jsme byly před jeho cudným a čistým příbytkem, našly jsme jen otevřené dveře a jednoho z velkých psů u nich. Budu mít velké psy, zbožňuji velké psy, miluji vše, co je velké, nemám ráda malichernosti.
Nikdy jsem knížete Wittgensteina pořádně neviděla, vždy jen mimochodem, a ještě se neodvažuji dívat, když není sám, a ani když je sám, neodvažuji se, protože mě zná a vypadá tak plachý, se sklopenýma očima. V tuto chvíli je to on, kdo mě baví, tolik se nudím. Fedus je opravdu příliš komický, někdy směšný. Wittgenstein se mi nelíbí, ale je snesitelný. Nudím se, když nemám na koho myslet, na koho se dívat. Hamilton je daleko a myslím na něj v záblescích, spíše jako na božstvo než jako na člověka, natolik je pro mě nyní nedosažitelný a nemožný.
Ten druhý je zde a všímám si jeho existence, protože je jediným a jedinečným mužem v Nice-la-Belle. A když je jen jeden jediný, je vždy dobrý, zejména pro ulici a pro mé romány.
Ubohá já! [sic] Vždy si vybírám zkažené lidi. Byla bych spíše čekala cokoli jiného, než že budu myslet na tohoto mrzutého ruského medvěda.
Fedus zmizel, již nevidím toho drzouna. Vadí mi, když se směje, on, který je sám tak směšný.
Vracíme se teprve v devět hodin. Je tak krásně, tak čerstvě, stíny sestupují na zem s lehkou mlhou, žáby zpívají, člověk vdechuje vůni vlhké země a trávy, zatímco tvář je rozveselena a osvěžena večerním vánkem. Člověk se cítí úplně jinak, cítím se spokojená, šťastná. Mám usmívající se tvář, oči mi září; jsem spokojená sama se sebou i s podlou lůzou.
Vracím se opojená sladkou radostí, která je mi téměř neznámá a nová. Dokonce i v tomto mizerném podnebí se jaro dává znát. Když člověk přemýšlí, každé roční období má své kouzlo.
Zima se zářivým a jasným sluncem, ale ne palčivým, s čistou oblohou, s chladným vzduchem, který štípe do tváří a dodává jim zcela zvláštní záři; jaro, jaro je příliš krásné, než abych o něm mohla dát představu; dokonce i léto je příjemné, ráno a večer; i odpoledne se mi líbí, protože potom člověk lépe cítí krásu, klid a [Škrtnuto: bezmezné] nepochopitelné kouzlo večera a noci. Podzim se svými dešti je roční období, které miluji, miluji vycházet po dešti. Déšť v Badenu a doba po dešti, jaká lahoda! Neznám nic příjemnějšího.
Marně se snažím vybrat; všechna roční období jsou krásná, celý rok je krásný, celý život také.
Vidím, že je třeba všeho: že společnost a plesy nestačí, že je třeba i přírody. Vše se vytrácí před ní, jako před vévodou z Hamiltonu, ve společenských radovánkách na ni člověk zapomíná, ale ona je stále stejně velká, krásná, nesrovnatelná jako on!
Chcete se vsadit, že příští zimu na dostizích, nebo dokonce dříve, se budu posmívat tomu, čím se teď zdám být tak prodchnutá?
Nebylo by to překvapivé, protože to jsou pouhé nesmysly, variace mého mozku, který je v kvašení. Je třeba období šílenství, období, kdy člověk neví, co miluje, moudrost přijde příliš brzy, běda!
Ať si nikdo nemyslí, že měním názor, nedávám přednost venkovu! Ale říkám, že společnost a pastýřský život jsou pro mě neoddělitelné, světská žena a pastýřka, to je to, čím budu, jedno zdůrazňuje a učí milovat druhé.
Aby byla žena na plese krásná, musí se projít lesem a vdechovat vůni trávy a slyšet zpěv žab, a aby ta kouzla pochopila, musí poznat žhnoucí a dusnou atmosféru plesu. Jedno i druhé jsou pro mě neoddělitelné.
To je můj charakter
To je, to je jak
Jak může být člověk na zemi Vždy spokojený.
Paní Anitchkoffová pro nás přichází večer v osm hodin a jdeme se projít. Chtěla jsem projít kolem domu knížete Wittgensteina, ale ona se vrátila před hotelem Rome.
Poezie večera je zničena těmito ošklivými lucernami.
Jak se ze mě stává venkovanka!
To přejde, doufám.
V tuto chvíli zbožňuji „Krásnou Helenu". Zpívám ji a hraju. „V taverně labyrintu atd..."

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „out of reach" — nedosažitelný. ↩
Pozn. překl.: Marie píše „Pauvré-moi" místo správného „pauvre de moi"; značka [sic] v rukopise patří tomuto vymyšlenému tvaru. ↩