Středa, 11. března 1874

Jsem v příšerném stavu, ale začněme včerejškem. Allard mě učesal a já si vzala bílé šaty, které jsou opravdu velmi hezké. Vyjíždíme, je tam hudba a když jsme projížděly, viděla jsem Lambertyeho u jednoho kočáru, na promenádě je několik lidí, kteří tam měli být.
Je to taneční odpoledne u Howardových.
Když vejdu, vidím skoro všechny naše známé, ale není tam moc lidí, chybějí hlavně pánové, jsou jen nějací Tebbitové, Barterové a podobně, to nestačí na velké taneční odpoledne. Téměř nikdo z elegantní společnosti tam není, pouze paní d’Apletcheieffová, která vstoupila s Vídeňankou, jež je k mému velkému údivu slečna, myslela jsem, že je šest let vdovou. Lewin, Woerman a kníže Tchetvertinski [rusky: 13 písmen, francouzsky: 14 písmen], paní Nariškinová, jeho teta, Nervo a ještě několik osob. Všichni Rusové, které známe, a zbytek Angličanky a pár Angličanů.
Byla dost nuda, nebylo dost tanečníků a chudinky slečny umíraly nudou. Většinu času jsem zůstávala v modrém salonu, kde byl bufet, a v malé zelené komůrce. Woerman se ode mě skoro nehnul. Škoda, že je tak hloupý, člověk neví, o čem s ním mluvit; nic nechápe a k tomu se snaží být vtipný a dělat slovní hříčky a já nevím co ještě. Nevím, co ode mě chce; jeho laskavosti mě obtěžovaly, protože ta čarodějnice Julia Stěpanovna si mě cestou kolem tak změřila, když ten blázen stál vedle mě.
Stála jsem s Allenem, přišel ke mně, já jsem si sedla a on si sedl taky. Pak jsem se ocitla v druhém salonu, je tam také. Několikrát jsem odešla a několikrát mě znovu našel. Mstí se za můj včerejší pozdrav, pravda je, že ho sotva zdravím, Dina říká, že vůbec ne.
Ta ubohá paní Howardová neumí vést svůj salon a její děti také ne.
Hélène, které je skoro sedmnáct, se vůbec neumí chovat ani vést ostatní.
Pány dámám nikdo nepředstavil, takže jsme se jen procházeli a dívali se na sebe navzájem a to bylo všechno. Rytíř Hidalgo, bývalý zplnomocněný ministr, musel prosit (jeho slovo) paní Apletcheieffovou, aby ho představila mámě, on, který po ničem jiném netoužil, který ji sledoval jako stín už dva roky (stále jeho slova) a který nechtěl odjet z Nice, aniž by měl tu čest, to štěstí atd. atd.
Myslela jsem, že mi představí knížete, který se procházel a díval se na mě, pak se radil s baronem. Je to velmi slušný mladý muž z dobré rodiny.
škrtnutoShrnutí tohoto dop.
Procházela jsem se, seděla jsem, trochu tančila, jako ostatně všichni. Závěr: velmi málo živé, málo lidí, na okamžik – to jest na konci, když jsme tančili grand-papa – zdálo se to trochu veselejší, bylo víc elánu, ale za vteřinu jsem si všimla, že ne, bylo to stejně vlažné jako na začátku. Má drahá teta v barvě suchého listí trůnila a s Nervem, to je páreček! teta Tutcheffová.
Hostitelé jsou k nám dost chladní; myslím, že je to proto, že jsme u nich nebyli měsíc, zatímco oni k nám chodí často.
Teta si toho chladu všimla a je velmi rozzlobená, já taky, všichni taky.
Mania se nudila víc než ostatní.
Požádala jsem mámu, aby požádala poprosila paní Apletcheieffovou, aby mě představila Vídeňance, protože je to slečna. Líbí se mi to mladé děvče; řekla jsem jí, že ji znám už dlouho, že jsem ji viděla na Výstavě, připomněla jsem jí dokonce její róbu. Jednou jsem si ji spletla s paní Beketoffovou a několik minut ji sledovala. První dojem je dobrý. Nebyla ani živá duše, která by neobdivovala mé šaty.
Ale dnes! To je strašné.
Byli jsme ve vile s Biasinim, kde mě velmi otravovali. Po večeři jsem si šla lehnout k mámě a jako vždy jsme mluvily o... jako vždy. Plakala jsem a máma také, říkala, že mám pravdu. Že se nám v Nice už nedá žít. Takové scény se vždycky těžko popisují.
Včera Patton řekl: „Jděte na ples, jinak si o vás budou zase něco vymýšlet.“ Máma se dopustila té největší hlouposti: poslala k Lewinovi žádat o pozvánku. Odpověděl až večer, že velice lituje, ale seznam je uzavřen. Zuřím, máma je hluboce uražena. Takže to si o nás vymýšlejí! Plakala jsem. Můj Bože, kolik ponížení, trápení, pláče!
Teta, která radila poslat k Lewinovi, byla zahanbená a nakonec proti mně vybuchla, velmi rozčilená máma se postavila na její stranu a už to začíná.
Unavená a pobouřená jsem nakonec utekla k sobě do pokoje. Je jedenáct hodin. Tahle scéna trvala od osmi do jedenácti. Jsem unavená a ostatně je nemožné popsat všechnu tu bídu a zásahy strýců a odporné výbuchy Diny a všechno!
Vím, že s mámou samotnou by nikdy nic nebylo, protože mi rozumí a není zlá. Mluvily jsme o tom, že prodáme 55 a pojedeme do Neapole, protože v Nice už pro nás není spása!
Dej mi slova, abych vyjádřila, jak jsem nešťastná!
Máma je tak slabá, tak nemocná, že... ach můj Bože, zachovej ji!
Jak ráda bych dokázala všechno popsat. Pláču každý den, nemám ani chvilku klidu, myšlenka na náš život mě pronásleduje všude a trápí mě, ať jsem kdekoli, u klavíru, při hodině, na ulici, všude a pořád!