Středa, 4. března 1874

Osm hodin, právě jsem si přečetla včerejší zápis. Nedává ani tu nejmenší představu o tom, co jsem včera cítila, je to karikatura. Ach! co bych dala za to, kdybych uměla psát!
Dvakrát jsem šla k notáři zjistit, jestli někdo nepřihodil, a podruhé jsem ho potkala na ulici a řekl mi, že je všechno hotové, že vila je naše. Jsem spokojená ne proto, že máme vilu v Nice, ale proto, že je to první věc, kterou vidím dokončenou, které nic nezabránilo a která dopadla tak, jak jsme chtěli. Dědeček a Mášenka si vezmou fiakr a jedou oznámit tu dobrou nebo špatnou zprávu.
Tři středy máma nebyla u paní Howardové, jdu tam já, ne na návštěvu, ale podívat se na děti. Když přicházím, přijímání návštěv už skončilo, je skoro šest hodin, jdu nahoru do salonu; u vrat pro kočáry jsem potkala svého velmi drahého strýce, svou velmi drahou tetu a svého velmi drahého bratrance knížete. To jsou ti tři ničemové, kteří nám v Nice způsobili všechno to zlo; to oni mi kazí život, to oni mě nutí plakat! Ti upíři, ti hadi, ti bídáci!
Dnes večer se o nich přede mnou mluví velmi často. Paní Howardová mě prosí, abych zůstala na večeři, a já hloupě svolím, píše vzkaz mámě. Je to naschvál, nebo náhodou, že se přede mnou mluví o Tutcheffových u večeře i večer? Jestli je to naschvál, je to ohavné. Jistě budou mít vždycky přednost, mé neocenitelné známosti.
Náš majetek bude, obávám se, jen novým zdrojem trápení a slz pro ubohé stvoření vytváří si trápení, které píše tento deník. Zůstáváme ve velkém salonu já, Hélène a Lise a povídáme si tiše, klidně a vážně o Hlupaččiných neduzích, o Vasilise Jegorovně, o jejím majetku, o našem domě v Rusku, o přátelství. Přitom říkám Hélène, že vůbec nestojím o její přátelství, protože neexistuje, a pokud existuje, brzy přestane. Pijeme čaj a v devět hodin odcházím. Všichni byli zkrátka velmi milí jako vždycky, ale Tutcheffovi mě trápí. Proč se o nich přede mnou tolik mluvilo?
Bah! Kdyby jen Bůh měl slitování s mou pošetilostí a dal mi, oč žádám; jinak... jinak, nevím, co se stane; jen bych si moc přála, aby se nade mnou smiloval, bez toho budu velmi nešťastná.
S vilou přijde více než kdy jindy touha žít jak si přeji, přijímat návštěvy, nebýt prachem...
Vložený listAnnotation ultérieure de Marie, 1875
[Poznámka: 1875. A s vilou jsme se stali horší než prach a trápím se stokrát víc než tehdy.]
Nechám se odvézt do divadla, kde má být teta. Honorine hraje Les diables roses. Přišla jsem příliš brzy, dvě dějství před jejím vystoupením, Gagarinovi jsou naproti, vidí naši lóži; chvíli jsem zůstávala schovaná za tetou, ale najednou mě něco osvítilo a sedla jsem si na zem za její křeslo a zůstala jsem tak dvě celá dějství a půl. Konečně přichází třetí dějství, objevuje se Honorine a za pár minut, zrovna když se na ni upírají všechny oči, vyrazím napůl plazmo z lóže. Jaký kousek. Moc se mi chtělo smát za tím křeslem, mám ráda takové hlouposti.
Vracím se domů celá smutná. Tahle vila! Co přinese? Myslím nic dobrého, nové zoufalství pro mě.
Slyším hlasy u mámy, která spala, rychle tam běžím.
Za chvíli znovu usíná a já se vracím, je nemocná.
Změním to vyjádření, to „jak si přeji“ je příliš nejasné. Věc je velmi prostá: jde o to, že nehrajeme žádnou roli, nebo spíš tu poslední a nejopovrženíhodnější, že naše postavení je velmi falešné, že žijeme uboze, že nás nikdo ze slušných lidí nechce znát, že jsme všude sami, nesví, poníženi, a že mě to mučí, hlodá, drtí, přivádí k zoufalství, nutí plakat, žene k šílenství! Cítit to všechno, vědět o těch hrůzách, pro mě je to horší než smrt! Já, která žádám pravý opak: bohatství, pocty, přijímání návštěv, respekt, úctu.
Bože všemohoucí, naše postavení a náš život jsou, jak jsem je právě popsala, bez jakéhokoli přehánění. Jsou chvíle, kdy je mi trochu lépe, ale to je jen zdání.
Veliký Bože, přijmi mou modlitbu, neodmítej ji. Buď milosrdný, dej mi žít lépe. Učiň, prosím Tě, aby s novým domem věci vzaly jiný obrat! Jsem hloupá, plýtvám těmi nejsilnějšími výrazy nadarmo a když chci, jako právě v tuto chvíli, říct, jak veliké je mé zoufalství, nenajdu slova abych to řekla. Nebudu tedy říkat, že jsem v zoufalství, že pláču, to je mdlé a pořád totéž. Jsem pošetilá, když se pro nic za nic nespravedlivě obviňuji, to je pravda: zoufalství mě přepadá každý den a to, co minulo, se vždycky zdá menší než to, co je teď. Každý den se mi stává, že zoufám, pláču a pokaždé jsem trápená a nešťastná, jako by to bylo poprvé.
Ale mé trvalé zlo a mé největší zlo je náš život, naše hrozné postavení. Kdo! Ó kdo! nás z toho vysvobodí! Kdy budeš chtít, Pane, vyslyšet mé modlitby!
Ježíši Kriste, Svatá Panno, modlete se k Bohu za mě! Proste ho, ať mi odpustí a vysvobodí mě ze všelijakého trápení! Pros ho, ó Svatá Panno, k níž se odvažuji modlit svobodněji, pros ho, ať mi dá žít dobře, ne jako teď. Bez toho je můj život mučením. Slzy, které mi každý večer smáčejí tvář, mi ji zničí. Každý večer roním slané slzy nad tímto deníkem (i dnes večer). Ale jsem tak nešťastná, tak nešťastná, že musím vylít vylít část své bolesti do tohoto deníku, jinak by mi srdce bylo příliš plné hořkosti a nemohla bych usnout.
Pokud osud nechtěl, abychom žili dobře, pak dej alespoň mně žít dobře. Vytrhni mě, Svatá Maria, z tohoto Averna, přenes mě tam, kam mě volá má duše, mé srdce, kde mi bude dobře, kde budu žít, jak si přeji. Ani slzy, ani křiky, ani slova, ani popisy nemohou vykreslit, jak jsem sklíčena!
Copak nikdy nebudu dobře žít?
Mohou mi říkat, že jsem dítě, je to pravda, ale brzy budu slečna, téměř už jí jsem a nic se nemění. Mohu doufat, že to změní sňatek, ale to je něco jiného. Je tak zábavné dobře žít, když je člověk slečnou; když nemá závaží kolem krku, pytel, který musí vláčet za sebou, zkrátka manžela. A pak kdo by mě chtěl v našem postavení!
Vložený listAnnotation ultérieure de Marie, 1875
[Poznámka: 1875. Jsem slečna a nic se nezměnilo, pokud se něco změnilo, je to k horšímu.]
Prach možná, ale já bych nechtěla prach. A ty, kterých si vážím, u nás doma ani neznají, jak by oni mohli znát mě. Zázraky, o kterých mluví máma, a dojmy z ulice nejsou nic, slušní muži se rádi dobře žení a neožení se s takovým namyšleným prachem, jako jsem já, neboť mám velké nároky, rozsáhlé touhy, nádherné sny, ale jsem prach, i kdybych jím nebyla, jsem tolik pokrytá prachem, že to vyjde nastejno. Zkrátka v takovém domě, jako je ten náš, a v téhle chvíli by se muž, jakého si přeji, neoženil.
Proč jsme tak nešťastní! Proč nás nikdo nechce znát! (jaké odporné, ubohé, opovrženíhodné, nízké stesky). Není tu nic než soud v Rusku, ale to je soud, který ničemu nemůže zabránit, který se nikoho netýká.
Bože můj, odpusť nám hřích, kvůli němuž trpím. Odpusť jej, odpusť mi!
napříč stránkou
Jaký to tedy hřích spáchali naši otcové, že my tolik trpíme!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: Les diables roses (francouzsky „Růžoví ďáblové“) – divadelní kus; český název neznáme, ponecháno v originále. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩